14.02.2021, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Kdo hledá, touží, doufá, ten si cestu k Ježíši vždycky najde

Kdo hledá, touží, doufá, ten si cestu k Ježíši vždycky najde

Lv 13,1-2;44-46

Mk 1,40-45

6. neděle v mezidobí

V tomto týdnu – přesně 11.2, jsme si připomněli „Světový den nemocných“. Také dnešní texty jsou o nemocných, můžeme zde nalézt jistou obsahovou souvislost, ale – zatímco dnes prakticky celý svět zahlcují obavy z virové nemoci Covid, svět starého i nového zákona sužovalo bezpočet nemocí a mezi nimi zvláště, rovněž velmi nakažlivé, malomocenství. Pravda, tyto nemoci nelze srovnávat, stejně, jako nelze srovnávat tehdejší léčebné metody s dnešními. To ani není předmětem biblických textů. Ty řeší situaci konkrétních lidí v konkrétní době a přístup těch, kteří s nemocnými mají co do činění.

Tak kupř. v prvém čtení z 3. knihy Mojžíšovy - Leviticus. Ta je souhrnem naučení, instrukcí a rad určených těm, kdož jsou z kmene Levi – odtud její název. To jsou ti, kteří z generace na generaci přijímají poslání levitů = kněží v izraelském společenství.

V dnešním úryvku je to sám Hospodin, kdož jim prostřednictvím svým pozemských zástupců – Mojžíše a Árona, sděluje, jak přistupovat k těm, u nichž se prokáže tato vysoce nakažlivá a ve své době neléčitelná, nemoc malomocenství. Instrukce jsou jasné, srozumitelné: ukázat se knězi, který jediný má právo prohlásit někoho za malomocného (případně za uzdraveného) a pak dodržovat pravidla chování, která (dnes bychom použili výraz karanténa) jsou velmi tvrdá a postiženého nemocí tělesnou, postihují i sociálně a nábožensky. Vždyť malomocný se nesmí s nikým stýkat, zdržovat se mimo společenství lidí, být vyloučen nejen ze sociálních kontaktů a vazeb, ale tím i náboženských – nemůže pro svou „nečistotu“, kterou s sebou nemoc přináší, praktikovat žádné rituální úkony – ty jsou vázány na společenství ostatního lidu. Z dálky (aby se zabránilo osobnímu kontaktu) musí vykřikovat upozornění na svoji nemoc (nemoc v té době je nadto chápána jako Boží trest, nemocný je považovaný a priori za velkého hříšníka, když jej Hospodin „potrestal“ touto závažnou nemocí). Viditelně se odlišovat od druhých svým, až odpudivým, vzhledem. (Roztržené šaty, rozpuštěné vlasy, zahalený vous.)

Prvé čtení je instrukcí pro společenství, jak se chovat k malomocným, a malomocným ukládá natolik tvrdá pravidla, že je de facto odsuzují k smrti za živa. Vždyť žít bez ochrany společenství, způsobuje sociální izolaci, jejímž důsledkem je často i fyzická smrt.

Evangelium je jakoby opakem prvého čtení. Nemluví o pravidlech a jejich striktním dodržování, ale naopak. Vydává svědectví o lásce Božího Syna, který má soucit s druhými, dokonce v takové míře, že bez zábran poruší všechna pravidla, protože nade všechny zákony a příkazy (byť v tomto případě oprávněné) je pro Božího Syna láska k člověku. A onen malomocný jakoby to věděl. Tuší, dobře tuší, s kým má tu čest. (V dějinách Izraele bylo jen málo uzdravených malomocných, ale za uzdravením byl vždy mimořádný Boží zásah – jestliže tedy malomocný oslovuje Ježíše, má důvěru, že mu může pomoci, že je nositelem Boží moci.)

Jako prvý porušuje pravidla tím, že přichází až k Ježíšovi, porušuje ustanovení o dodržování odstupu, a to proto, aby mohl Ježíše oslovit. Padá před ním na kolena – tento vazalský postoj vyjadřuje odevzdanost do rukou toho, před nímž klečím. A toto gesto vydání se, ještě podtrhují slova: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ Chceš-li! Malomocný tím vyjadřuje důvěru, že jeho uzdravení je zcela v Ježíšově moci – neříká: „můžeš-li“, ale apeluje na Kristovu vůli: „chceš-li“. A my si snad ani nedovedeme představit od Krista jinou odpověď: „Chci, buď čistý!“ Je nade vší pochybnost, že Ježíš by malomocného mohl uzdravit jen pouhým slovem. Ale on jde ještě dál – až k osobnímu kontaktu. Překračuje tak všechna pravidla zákona. Sám se vystavuje nebezpečí nakažení, aby uzdravil malomocného – a to právě tím, co bolí více, nežli uhnívající maso – zapovězeným osobním kontaktem, dotekem, vztažením rukou (náznak požehnání?). „A hned od něho malomocenství odešlo a byl očištěn.“

Pak ovšem přijde příkaz, oproti předchozím zdánlivě banální: „Ne, abys o tom někomu říkal!“ Z hlediska malomocného jde o zdánlivě snadný, a přeci nesplnitelný příkaz. Jak nevyříkat, nevykřičet svoji radost nad uzdravením! Jak nemožné je pro něho mlčet o zázračném uzdravení, kterého se mu dostalo. Jenomže Ježíš, ví, proč mu to zakazuje. S každým dalším zázračným uzdravením se mu zmenšuje prostor pro jeho hlavní poslání – pro kázání Božího slova. S každým uzdraveným roste vůči němu zášť, až nenávist, mocných jeho doby a také vnější omezení. Číhají na každý jeho krok a čin, ztěžují mu život svými pomluvami, nepřímo brání dalším uzdravením i jeho misi kazatele.

A tak onen malomocný svou neposlušností, svoji nezodpovědností, de facto odsuzuje Ježíše ke stejnému postavení, jakým předtím trpěl on sám. Četli jsme: „takže Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech.“

Přesto, že je důvod jejich izolace jiný, malomocný se Ježíši „odmění“ tím, že mu brání v jeho činnosti a kolika jiným, stejně postiženým jako on, nepřímo zabrání být Ježíšem uzdraveni. Z tohoto příkladu neposlušnosti můžeme vidět, jaké jsou její důsledky. Nadto nepostihnou provinivšího se malomocného, ale i Ježíše. (Neposlušnost, svéhlavost, nezodpovědnost, sobectví, s sebou vždy přináší také izolaci – od bližních – ať se jim uzavírá hříšník sám svou sebestředností, nebo se jich straní ti druzí pro jejich nesnesitelnou povahu a jednání.) Naštěstí Ježíšova osamělost nezůstane utajena: „přesto k němu chodili lidé odevšad.“ Kdo hledá, touží, doufá, ten si cestu k Ježíši vždycky najde. Tenkrát na kamenité poušti, stejně jako dnes, ve vyprahlosti současnosti lidí s kamennými srdci.

Ještě snad poznámka – ve druhém čtení, v listu sv. apoštola Pavla Korinťanům, zazněla věta: „Já se snažím o to, abych ve všem pamatoval na druhé, a nehledím na to, co je prospěšné mně, ale na to, co prospívá druhým.“ To je pravý opak onoho postoje uzdraveného malomocného. Zahlcen radostí nad svým uzdravením (svým prospěchem) nehledí na to, že uškodí (neprospěje) druhým. A zejména, že nejvíce poškodí samého Ježíše.

Čím to je, že se vykonané dobro obrací zpravidla proti jeho strůjci, zatímco zlo postihuje ty druhé? (Asi to dobře znáte. „Každý dobrý skutek je po zásluze potrestán …“ S touhle nelogičností dobra a zla mám bohaté zkušenosti. Nejspíš v tom bude mít prsty ten „zlý“, který nesnáší všechno krásné a dobré a musí všechno překroutit, poplivat a pošpinit.)

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd Alpy - rakouské Tyrolsko

 
Nahoru