03.03.2019, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

„Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce“

„Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce“

Sir 27,5-8

Lk 6,39-45

8. neděle v mezidobí

I když jsou přirovnání, která nabízí posluchačům Ježíš v evangeliu, nad jiné jasná a nepotřebují vysvětlení, přece neuškodí, když jim budeme naslouchat pod vlivem textů z prvého čtení z moudré (přesněji mudroslovné) knihy Sirachovcovy. Nezmění se sice nic na jejich obsahu, ale náš pohled se více prohloubí.

V knize Sirachovcově nám autor radí, nejprve prosít v sítu všedního života nejen ty druhé, ale i sebe sama (a dobře se podívat, jaký humus po nás zůstal, než budeme posuzovat viny druhých). Podobně je lépe nechat projít žárem pravdy, spravedlnosti všechny ony vnější slupky, které na sobě nosíme, a podívat se, co s nimi udělal plamen Boží lásky, než budeme poukazovat na špatně sednoucí střih u těch druhých. Nebo: u stromu neobdivovat jen košaté větvoví, ale rozhrnout listí a podívat se, jaké jsou jeho plody, a jsou-li vůbec jaké. Sirachovec shromáždil moudrost své doby – a ta zůstává platnou i přes věky. A Ježíš, Ježíš jakoby připojil v evangeliu komentář, který vyloučí všechny pokusy o naše účelové, zkreslující a manipulativní výklady. Moudrost je jedním z Božích atributů, sám Bůh se moudrostí rád zaštiťuje a předává ji, spolu s kompletní božskou výbavou, svému Synu. Proto stojí zato číst moudrost evangelií, a nejen číst, ale brát si Kristovy příměry, příklady a podobenství za své. Lepší výbavu pro život nenajdeme.

Tak třeba hned první přirovnání: „Může slepý vést slepého? Nespadnou oba do jámy?“ Otázka příliš zřejmá – a proto až provokativní. My můžeme, pravda, zůstat jen u tragikomické představy dvou potácejících se slepců nad jámou. Ale, co když Ježíš nemluví o anonymních nevidomých, ale o nás? O mně? Jsme sice (díky Bohu) vidoucí, ale nejsme, v duchovní rovině, také slepí? A přesto nám naše duchovní slepota nebrání v pýše pasovat se do role vůdců, kteří si osobují právo vést ty druhé – ale: kam je můžeme, sami neznající cestu, zavést? Anebo, s ostřížím zrakem zkoumáme smítka v očích, v jednání a postojích těch druhých – ale, jak jsme na tom my sami? Neklopýtáme přes trámy a břemena svých poklesků a hříchů? Nestavíme tarasy neporozumění, odmítání, lží a pokrytectví mezi své bližní? Nehloubíme jámy pomluv a přitom s gustem poukazujeme na skvrnky na charakteru druhých, ač propasti hříchů a nečestností u sebe přeskakujeme se samozřejmostí spravedlivých soudců?

Ježíš je provokující – pro své současníky, zejména ony vševědoucí spravedlivé farizeje byl až nesnesitelný provokatér; ale i pro nás dnes. A je dobře nesmazat onen provokující osten a dovolit mu, aby se zaryl, a třeba i bolestně, do naší mysli, do našeho vědomí a svědomí. (Nechat se kdejakým nádivou vyprovokovat k hádce, nebo zbytečné obhajobě, je znamením slabosti; nechat se Kristem vyprovokovat k zamyšlení nad sebou a připustit si, že je vlastně naší obžalobou, je naopak znamením síly.) Jen pokorný, upřímný a pravdivý člověk, dokáže vidět sebe sama s kritickým odstupem. A právě onen odstup, ona tolik potřebná objektivita, je pro nás zdravou zábranou, abychom nespravedlivě nepoukazovali na chybičky (oproti našim chybám často zanedbatelným) u těch druhých. Prismatem našich trámů (hříchů, selhání, nepravostí a lží) nezveličovat ony třísky v očích druhých. Pak by totiž, pro nás a nám na míru a po právu, patřilo ono Kristovo: pokrytče!

Poslední přirovnání je známým úsloví o tom, že „strom se pozná po ovoci“. Kolikrát jsme si, každý z nás, jeho pravdivost v životě ověřili. A přesto, s nepoučitelnou naivitou, stále hledáme ovoce na načinčaných bodlácích; stále opakujeme stejnou chybu, kdy se necháme oklamat vnějším vzhledem, nablýskanou slupkou, prázdnými gesty a tlučhubými frázemi a chceme z tohoto morálního úhoru sklízet ovoce. Strom se pozná po ovoci a, jak řečeno, jen dobrý strom může dát dobré ovoce, zatímco ze špatného stromu nic dobrého nesklidíme. A pak je tu ještě jeden, častý omyl. Každý strom může dát jen takové ovoce, které jeho druhu náleží. A stejně tak je to i s každým člověkem. Nemůžeme očekávat kvalitní úrodu u stromu nemocného a prohnilého; podobně, nemůžeme sklízet kupř. z jabloně nic jiného, než jablka. A přeci – znovu a znovu podléháme falešným reklamám na šťavnaté ovoce tam, kde žádné prostě být nemůže, neboť chybí zdravé jádro – ať už jde o morální, sociální inteligenci, čestné úmysly apod. (Dokonce – v porovnání s předchozím přirovnáním – my častujeme kritikou ovoce, které možná není prvotřídní, ale je poctivé; zatímco pod vlivem mediálních lží vynášíme nekvalitní ovoce a to, že nám po něm trnou zuby, svalujeme na zahradníky – ale oni přece nejsou oněmi proradnými obchodníky, kteří nám prodali šunt pod falešnou etiketou – ale to jen tak „pod čarou“.)

A tak raději k poslední větě: „Dobrý člověk vydává z dobré pokladnice svého srdce dobro, ale zlý ze zlého vydává zlo. Jeho ústa mluví to, čím přetéká srdce.“ Nenadarmo řekne Ježíš později: „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ (Matouš 6,21)

Srdce je nejen symbolem našich citů, ale jakýmsi středem celé naší bytosti. A tak – podobně jako onen strom – jen člověk dobrého srdce může vnášet do tohoto světa dobro, pokoj, vstřícnost, porozumění, lásku atd., zatímco člověk se srdcem zatvrzelým, plným žlučovitosti, zášti a závisti, seje kolem sebe jen další a další zlo. Ovoce lidí se zlým, zaslepeným srdcem, přináší jen další zlo, a to plodí další a další – této setbě zla je třeba se statečně a čelem postavit (i s nebezpečím, že nás smete s sebou) a proto odkazuji na citát o tom: „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce“. Nemůžeme transplantovat každé nemocné srdce, ale můžeme nabízet pravé poklady a nabízet ten nejcennější – Boží království. Už tady a teď! Bez operace a zadarmo. Nabízet, ne vnucovat! Nespoléhat na zákon trhu, ale na Zákon Boží lásky - té lásky, která má sílu vítězit i nad zlem a léčit nevyléčitelné. Vracet radost, pokoj, lásku i do těch nejvyprahlejších srdcí. Prosit o dar vidět druhé (i sebe sama) Božíma očima a teprve jako vidoucí a prošlí žárem Ducha svatého a jeho lásky, s patřičnou úctou a ohleduplně vést ty druhé. Vést je ke Světlu; vracet jim důvěru v dobro – nejen to Nejvyšší, ale i to, které je v každém člověku, které je ještě i v tomto světě, a je ho, přese všechny snahy Božího a našeho nepřítele, stále ještě dost pro všechny.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru