Každý z nás může a má žít podle zásad, které vyznával svatý Václav
Říká se, že politika do kostela nepatří – a já s tímto výrokem souhlasím – kazatelna nemá být místem nějakých politických agitací, ani stranických polemik. Nicméně, když mluví kněz o evangeliu, tak také vlastně mluví o politice. Vždyť Ježíš řešil, komentoval a pranýřoval stejné problémy a nešvary, jaké pálí i nás dnes. Sice v jiné době, v jiných společenských podmínkách, ale ony starosti i nešvary byly v podstatě stejné. Odsuzoval lež – ale nejsou sliby politiků také lží? Odsuzoval krádeže a podvody – a není dnešní tunelování a úplatky totéž? Ježíš mluvil o nás lidech – a my jsme stejně nedokonalí a hříšní, jako byli lidé před 2. tisíci let! Jen, ke své škodě, nenazýváme věci a jevy kolem nás pravými jmény; relativizujeme, a dokonce přímo zesměšňujeme základní mravní hodnoty: nemorální pro četnost vyhlašujeme normou a na piedestal veřejné úcty a zájmu stavíme skandální pseudoosobnosti.
Dnes je neděle, což je pro křesťany den vzkříšení Krista a pro katolíky střed jejich liturgického života. A právě v letošním roce na neděli připadá slavnost sv. Václava, hlavního patrona naší země, která svým významem přesahuje i liturgický význam neděle. (Takže má přednost před nedělními texty.) A já nadto chci obětovat tuto mši sv. za naši zemi, za její mravní obnovu, a protože je před komunálními volbami, tak také za dar Ducha sv. pro voliče, aby moudře vybrali ty, kterým, stejně jako sv. Václavovi, bude ležet na srdci především prospěch a dobro těch, kterým skrze své postavení slouží, a nikoli pouze dobro a výhody své vlastní.
Když se řekne v našich končinách „politik, politika“, nikomu se nevybaví nic povznášejícího, spíše naopak. Často citovaná věta o tom, že „politika je špinavá“ je jen smutným potvrzením nedobré vizitky těch, kteří se stali profesními politiky a své politické korýtko si udržují za každou cenu. Že politika je výnosným kšeftem, ví každý a důsledkem politické kariéry bývá zpravidla ztráta morálních zásad. (Přesto je to rčení o špinavé politice nepravdivé, neboť politika sama o sobě nemůže být špinavou, politika je z řeckého slova „polis“, což znamená město, obec, přeneseně stát, a politika je odtud „správou věcí veřejných“, je službou občanům. Takže politika sama o sobě špinavá není, naopak, je pro život lidí nezbytná. My každý jsme, vlastně měli bychom být, na nějaké úrovni politiky, už tím, že nám není lhostejno, co se děje kolem nás a tím, že jsme ochotni se angažovat pro dobro ve svém okolí.) „Špinavou“ činí politiku ti, kteří jsou jejími veřejnými reprezentanty. Ne však všichni, buďme spravedliví, ale ti, kteří s politikou spojili svou kariéru, kteří ze státní kasy dotují své podniky (ANO); ti kteří hrají na struny nacionalismu a strachu (SPD), kdo brojí proti církvi (Stačilo) a vůbec všichni ti, kteří obrátili naruby původní obsah tohoto pojmu. Poctivá politika je služba občanům, služba celku, mnohdy i na úkor osobního času a svobody. Současná, tzv. vysoká politika, je v tomto ohledu postavená na hlavu, neboť je to ve své většině honbou za osobními výhodami a požitky, na úkor celku, a to právě za cenu ztráty toho nejcennějšího, co člověk má, tj. poctivosti, cti, morálních hodnot i vnitřní svobody. A to je důvod, proč má politika tak „špatné jméno.“
Také sv. Václav, kterého si dnes připomínáme, byl v pravém slova smyslu politikem. Je pro nás svatým nejen pro svou víru a mučednickou smrt, ale také proto, že byl příkladem politika, panovníka, který s úspěchem obstál v době zlomového 10. stol., charakterizovaného vojenským násilím, vznikem nových státních útvarů a stejně nezadržitelným střetem pronikajícího křesťanství s pohanstvím své doby. (V tomto směru bylo 10. stol. velmi podobné uplynulému 20. stol.).
Kdo byl vlastně sv. Václav? Moudrý, prozíravý, statečný kníže a zbožný panovník. Zodpovědný, prozíravý, soucítící, a na svou dobu velmi vzdělaný. Vysoko převyšující jiné panovníky své do-by, a to byl také (nepřímo) důvod, proč zemřel jako mučedník. Ono totiž vždy, když mezi vládnoucí průměrností (nechci říci chátrou) povstane OSOBNOST, dokáží se ostatní spojit: dříve napříč kmeny, dnes napříč politickými stranami – aby jej umlčeli, znemožnili, odstranili. To se děje ve vysoké politice, ale děje se to i na té nejnižší úrovni. Ve všech společenstvích, obcích, kolektivech či rodinách, jsou na mušce pravidelně bílé vrány, nikoli černé ovce.
Naštěstí v dějinách byli nejen čestní a slušní politici, ale i zbožní a svatí politici. (Dokonce, nebylo jich málo. Např. sv. Štěpán – král uherský; sv. Ludvík – král francouzský. A co teprve náš Karel IV! Či z doby nepříliš vzdálené: Dr. František Nosek – ministr vlády za 1. republiky a františkánský terciář, mons. Jan Šrámek, předseda exil. vlády a člen vlády poválečné, aj.) Jak vidno, i vrcholní politici mohou spojit službu Bohu, se službou společnosti. (Ono se to ani nevylučuje, základní morální pravidla přece platí pro věřící stejně jako pro nevěřící.) Ono si lze i v té, tzv. „špinavé politice“ zachovat čisté ruce a svědomí. Ale je k tomu zapotřebí odvahy a hluboké vnitřní síly. Takové, jakou měl sv. Václav.
Není bez zajímavosti, že od 12. stol. je kníže Václav, ve všeobecném povědomí, naším nejvlastnějším panovníkem. (Největší Čech a ve své době nejmocnější muž ve střední Evropě, Karel IV., věnoval svou drahocennou královskou korunu sv. Václavovi.) Náš národ se pravidelně v dobách nejtěžších k tomuto českému knížeti obrací a prosí jej o ochranu. Svatováclavský chorál se vznášel v nebesům v dobách útlaku, ale i v dobách, kdy jím národ děkoval za své osvobození z pout tyranů. Tento národ však, zdá se mi, trpí vleklou nemocí. A jí je nevděčnost a příliš krátká historická paměť… Znovu a znovu se necháváme zotročovat závistí, zmanipulovat demagogickými frázemi a uplácet jidášskými grošíky; opakovaně lezeme do chomoutu těch, kteří nás zneužívají, a pro ty, kteří nám chtějí nastavit nepříjemné, leč pravdivé zrcadlo, máme slova denunciací, bulvárních pomluv, případně kriminály…
Žádný z nás zde přítomných nejspíš nestane na vrcholných příčkách politické scény (upřímně řečeno, ani bych vám to nepřál), ale každý z nás může a má žít podle zásad, které vyznával sv. Václav. Zásad, jež obecně nazýváme morálními a které zahrnuje Desatero. Kéž by byl každý z nás Václavem, podle svého života! A kéž by náš národ žil podle jeho zásad smíření a tolerance, jsa hrdý na svou minulost a sebevědomý ve své spravedlivé přítomnosti.
Jiří Vojtěch Černý
