Každý z nás je jedinečný
Joz 5,9-12
Lk 15,11-32
4. neděle postní
Dnešní neděle nám nabízí, alespoň dle mého mínění – nejkrásnější evangelní podobenství o „marnotratném synu“; já se však nejprve zastavím se u prvého čtení z knihy Jozue. To nás přivádí, spolu s Izraelity, do zaslíbené země. Čtyřicet let trvala cesta pouští, čtyřicet let potřeboval tento lid „tvrdé šíje“ k svému očištění a obrácení. V Egyptě, těsně před svým odchodem z otroctví, slavili Izraelité své první Velikonoce a jedli Velikonočního beránka. A pak následovalo oněm čtyřicet let na poušti; bez plných hrnců, ale nikoli o hladu; bez chrámu, ale nikoli bez Boha. Dlouhých čtyřicet let, kdy se učili spoléhat na Otce, kdy se učili podřizovat jeho vůli. Znovu a znovu reptali. Znovu a znovu se chtěli vrátit od nejistého k jistému; od zodpovědné svobody k nucenému otroctví. Dlouhých 40 let trvala jejich očista, než mohli stanout jako dospělé děti svého Otce na prahu svobodné země.
O vztahu Otce k synům a synů k otci, hovoří výše zmíněné podobenství o „Marnotratném synu.“ My jsme tak zvyklí jej nazývat, ale správně by se mělo jmenovat, a biblisté jej také tak nazývají, „O milosrdném Otci“. Ježíš jej neříká farizeům a zákoníkům proto, aby je seznámil s hříšnými bratry, ale aby jim ukázal na Otce – na Boha, který je milosrdný, odpouštějící, velkorysý – zkrátka úplně jiný, než jak jej vidí a hlásají náboženští předáci jeho (a nejen jeho) doby. Ti, jak jsme slyšeli, mezi sebou reptají: „Přijímá hříšníky a jí s nimi …“ Jim především, (a nejen jim) je určeno toto podobenství. „Jeden člověk měl dva syny …“
Nejprve je řeč o onom výlupkovi, který si neváží ochrany otcovského domu ani jeho majetku, a ve své nezralosti jej prohýří, prošustruje. A díky svému pádu na dno, (pro Žida není větší potupy než pást prasata, tato nečistá zvířata) nalezne Otce i sám sebe.
My se právě s ním dokážeme ztotožnit, je nám sympatičtější, než jeho starší bratr. Oba bratři jsou zde vykresleni jako protiklady – a přece, jedno mají oba společné. Oba jsou sobci. Mladší si sobecky přivlastní i to, co mu nepatří (podle tehdejšího práva mu otec dal i to, co mu nenáleželo, vlastně na úkor staršího bratra) a lehkomyslně (ona lehkomyslnost může pocházet z toho, že byl otcem chráněný, hýčkaný, nezralý a nezkušený) to utratí. Dokud má peníze, má i přítelíčky, jakmile mu dojdou, vyžírkové se vytratí a on zbude sám s prázdnými kapsami, prázdnýma rukama, prázdným žaludkem …
Stejný sobec, snad i větší, je i starší bratr. Střeží si to své, i on si přivlastňuje, co mu nepatří. Navenek dokonalost sama. Pracovitý, spolehlivý. Ale jeho srdce je tvrdé. Nemiluje otce, kterým nepřiznaně pohrdá; nemiluje bratra, kterého zjevně nenávidí. Sebestředný sobec, který miluje jen sám sebe a na všechny pohlíží svrchu – stejně jako farizeové, kterým Ježíš toto podobenství vypráví.
Centrem podobenství však nejsou oba bratři, ale otec. Milosrdný, chápající, odpouštějící. Doufá, věří, že se mladší syn vrátí a dobře ví, že ho nesmí potkat starší bratr jako první. Proto vyhlíží a čeká. Proto běží navrátivšímu v ústrety. A dříve, než ho syn, zpokornělý svou prohrou stačí odprosit, mu už odpouští. Bez výčitek, bez podmínek mu vrací vše, co ztratil. Domov i důstojnost syna. A pak je čas na hostinu a na radost. Ne však pro staršího bratra. Vrací se z pole. On je ten zasloužilý, zodpovědný, pracovitý. Svoji hodnotu neodvíjí od svého synovství, ale od své práce. Tou dokládá svoji nepostradatelnost, tou dokazuje otci a sobě samému, kým je. Má nejspíš tvrdé mozoly a ještě tvrdší srdce. A když mu služebníci sdělí, co je příčinou hudby a veselí, zatvrdí se ještě více. Zloba, zášť, závist, hněv - to vše se v něm vaří, cítí se ukřivděný, podvedený, zlobí se na otce. Marně mu otec domlouvá…
„Hle, tolik let ti už sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně si nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals´pro něj zabít vykrmené tele!“ Obžalovává bratra – ale ve skutečnosti spílá otci. Něco na způsob: „Já tady dřu, já, já. Nikdy jsem nic špatného neudělal. Mně si nikdy nic nedal …“ Jak je nespravedlivý. Vždyť on si nikdy o nic neřekl a není jisté, zda by byl vůbec schopen se odvázat a veselit se – a zda má vůbec nějaké přátele. Tenhle tvůj syn – tvůj syn, ne můj bratr. Který prohýřil tvůj (ale vlastně i můj) majetek s nevěstkami … Jak to ví? – on sám by se nejspíš rád s nějakou spustil, ale nemá na to kuráž; on svému bratru závidí a podsouvá mu to, co by tak rád udělal sám. Co mu jeho pýcha, jeho obraz dokonalého syna, nedovolí. S hněvem odkrývá pod slovy svoje mindráky, svoje slabošství, svoji závist a zášť. Mluví o bratru a ve skutečnosti obžalovává svého otce, kterého nemiluje, kterého si neváží, kterým pohrdá.
Otec z podobenství se jej snaží usmířit. Ukazuje mu to, co mu nikdy nedošlo – že je milovaným ne pro své zásluhy, ale proto, že je synem. Že se nemusí o nic prosit, protože co je otcovo, je i jeho… Mladší bratr získal zpět nejen důstojnost synovství a domov; on znovu nalezl otce, kterého i přes svůj útěk a lehkovážnost, neztratil. Tím, kdo ho ztratil, byl starší bratr; už dříve zavrhl bratra a teď se zřekl i otce. Protože byl laskavý. Spravedlivý. Milující. A on chtěl otce nemilosrdného, trestajícího, kterého si lze naklonit a koupit vlastními zásluhami. Právě takového, jakého chtěli i zákoníci a farizeové, jímž Ježíš toto podobenství vyprávěl. To oni jsou těmi staršími bratry, kterým chybí to nejdůležitější - láska. Zatímco hříšníci, kteří přicházejí k Ježíši a se kterými Ježíš jí a pije, jsou těmi mladšími bratry. Oni si jsou svých hříchů vědomi – a proto jich mohou litovat – a proto jim otec může odpouštět. Dokonalí farizeové jsou ve skutečnosti většími hříšníky, protože nemilují. A hřích proti lásce je hříchem největším.
Každý z nás je jedinečný, milovaný syn (dcera) nebeského Otce a přece, v každém z nás je starší i mladší bratr. Kéž přes své úlety a pády, selhání a hříchy, dokážeme litovat a vracet se, znovu a znovu k Otci, ve svátosti smíření. On nám půjde vstříc. On nám odpustí. Nebraňme mu v jeho lásce svoji sebestředností, pýchou a sobectvím. Nic nebolí Otce (a zpovědníka) víc, než to naše: „Já žádné hříchy nemám, to oni …“
Jiří Vojtěch Černý
