21.08.2016, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Každý může být vítěz

Každý může být vítěz

Iz 66,18-21

Lk 13,22-30

21. neděle v mezidobí (Olympijské hry)

Že právě probíhají olympijské hry v Riu, to samozřejmě všichni víte, tím vám neříkám nic nového a - co to má společného se mší svatou, potažmo s biblickými texty, které jsme zrovna slyšeli? Nic, vůbec nic. Ale přesto: ty olympijské hry mne napadly, právě když jsem rozvažoval nad čteními dnešní neděle.

Podotýkám, že vůbec nejsem sportovní typ a ke sportu mám vztah spíše odtažitý. Také proto nebudu hovořit o sportovních výkonech a už vůbec ne o zákulisí olympijských her, do kterého je snad lepší ani nevidět...

Budu hovořit o UNIVERSALITĚ. A také o JEDNOTĚ.

To je totiž, dle mého mínění, to, co spojuje, přes časovou i myšlenkovou vzdálenost, toto vrcholné sportovní klání i dnešní biblické poselství.

- JEDNOTA obsažená v jediné ideji, která spojuje a UNIVERSALITA, která zve všechny k účasti.

Vysvětlím, co tím mám na mysli: Když se v starověké, mykénské Olympii, v průběhu 8. stol. př. Kr. utvářely olympijské hry, byla to původně kultovní záležitost, neb šlo o hry k poctě nejvyššího boha Dia. Také Izaiáš, autor píšící zhruba ve stejné době, má na mysli určitý, zde duchovní, zápas k poctě Nejvyššího Boha, Hospodina. To je ona JEDNOTA, která spojuje. Dnes, mimo jakékoli náboženství, má vyjádření v jednotné olympijské myšlence, v olympijském ideálu, jak by řekl Pierre de Coubertin. V ideálu tak silném, že dokáže SPOJOVAT lidi na celém světě, bez ohledu na hranice i lokální konflikty. A co je oním olympijským ideálem? Čestně, poctivě, férově mezi sebou zápolit a vytvářet společenství bez hranic, radovat se z úspěchu druhých; nepodvádět a nepomáhat si nečestnými prostředky; usilovat o co nejlepší výkon. To mi připomíná jiná pravidla - pravidla DESATERA. V nich jde víc, než jen o medaile, v nich jde o život. Helénští zápasníci dodržování pravidel slibovali, dnešní olympionici, dokonce i rozhodčí, rovněž přísahají. Také věřící mají svoji přísahu - ve SZ smlouvě Izraelité slibovali poslušnost a věrnost jedinému Hospodinu; NZ křesťané mají křestní slib, v němž, (v případě malých dětí jejich rodiče), slibují lásku k Bohu a lidem a vyznávají víru v jediného Boha a Jeho Syna.

To je ona JEDNOTA. A teď UNIVERSALITA:

Podobně, jako se tenkrát, před tisíciletími, k hrám „pod záštitou boha Dia“ scházely všechny národy a kmeny Peloponésu, tak je tomu i dnes, jen namísto ve jménu božím se na olympijských hrách setkávají sportovci ve jménu zbožštělého kultu medailí, rekordů a na pozadí velkého byznysu. To v dnešním biblickém textu z proroka Izaiáše je to sám Hospodin, který zve všechny národy ke své slávě, do nebeského Jeruzaléma. Cituji z dnešního prvého čtení: „Přijdu, abych shromáždil všechny národy a jazyky. Přijdou a uzří mou slávu... přivedou všechny vaše bratry ze všech národů...“ A v evangeliu Ježíš připojuje: „A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království.“

Bůh zve k účasti na své slávě, na spáse VŠECHNY, podtrhuji, VŠECHNY lidi i národy. Zve je, obrazně řečeno, také na kolbiště, vždyť spása od Hospodina je VŠEM daná, ale my si ji musíme svým životem vybojovat, zasloužit. Na Božím stadionu ovšem nezápasí člověk s člověkem, tam proti sobě nestojí soupeři, ale zde bojuje každý sám se sebou, se vším, co mu brání získat božský vavřín, který v Boží měně nemá podobu medaile z kovu, ale je věčnou účastí na nebeské hostině.

Zatímco na olympiádě je nespočet závodníků a disciplín, ale vždy jen jedno první místo, které získá jen jediný; na Boží olympiádě je tomu úplně jinak. Naštěstí pro nás. U Boha není žádný favorit, ani žádný outsider. Není jen jeden jediný, ten nej, nej, ale do cílové pásky Božího království může doběhnout, dojít, ba se i dobelhat, každý. KAŽDÝ, kdo se chce zúčastnit, kdo přijme Boží pravidla, kdo zápasí sám se sebou a svou slabostí a hraje fér. Každý může být vítěz. Každý je Bohem radostně očekáván a nadšeně vítán. Téhle Boží olympiády se opravdu může zúčastnit každý člověk a každý může zvítězit. Jedinou nominací je čisté srdce a snaha poctivě zápolit podle pravidel Božího zákona. Domyšlen do důsledků - není to fantastický?

A na závěr opět pohled na novodobé OH: nejdojemnější a nejkrásnější asi je, vedle zapalování olympijského ohně (což je mimochodem nezpochybnitelný duchovní symbol), nástup sportovních výprav ze všech kontinentů a států světa. Olympijský ceremoniál, to je velkolepé divadlo, proti němuž je řecká bohyně Thalia jen maličkou Popelkou. A teď další podobnost - co se toho nástupu týče: řečtí sportovci chodí vždy jako poslední - oni, představitelé země, v níž mají OH svůj počátek, oni, kteří byli kdysi první, jdou dnes poslední. Nepřipomíná vám to něco? Cituji z dnešního evangelia: „jsou první, kteří budou poslední, a jsou poslední, kteří budou první“. Tolik co do symboliky olympijských her - a co do biblického poselství dnešních textů? Také Izraelité, lid, v němž má víra v Boha svůj počátek; lid zasvěcený a vyvolený, kráčí v dnešní Izaiášově vizi do nebeských bran jako poslední. Hospodin, jako by se k nim neměl - je to proto, aby svoji spásu nemohli zakládat na tom, že oni a jen oni, jsou lidem povolaným. Bůh zve ke spáse všechny lidi a nikdo nemá přednost pro svou „známost s Hospodinem“. Ještě výstižněji hovoří o zrádnosti „duchovní protekce“ dnešní evangelium. Pán, těm, kterým zavře dveře před nosem, těm, kteří se málo snažili, málo zápasili, málo usilovali o to projít úzkou branou, řekne: „Neznám vás!... Ale my jsme přece s Tebou jedli a pili a učil jsi nás na ulicích!“

Ona úzká brána, zde představující bránu do věčnosti, do nebeského království, je nedostupná těm, kteří se v životě málo snažili. Kdo málo usilovali o život ve víře, o život s Bohem. Je nedostupná i těm, kteří se sice jako křesťané tvářili, dokonce jako křesťané i navenek žili, ale ve skutečnosti naplano živořili pod nedovoleným dopingem hříchu. Usilovali – řečeno sportovní terminologií, nikoli o čestné sportovní výkony, zde myšleno o čestný, poctivý život, ale upínali se k falešným bohům a bůžkům, užívali nečestných prostředků a hráli nefér hru. Takoví pseudosportovci na olympiádě vypadnou. Stejně jako pseudokřesťané, kteří také zaměnili pravého milujícího Boha za různé bůžky a náhražky; a náročný a nesnadný život a každodenní trénink na cestě k Bohu, za pohodlné a nenáročné prolézání nesnadnými nároky evangelia.

Zakončím parafrází známého olympijského hesla: „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.“ Snad mi bude odpuštěna ta troufalost, když ho pozměním na výzvu: „Moji milí, šanci vyhrát olympiádu svého života máme my všichni, jen se konečně zvedněme ze svých vysezených, byť kostelních, lavic a staňme se přímými účastníky svého životního zápasu. Na stupíncích vítězů v nebeském království můžeme stanout všichni. I když s největší pravděpodobností tam: „Poslední budou první a první budou poslední.“

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru