Každý, kdo ve svém životě odpovídá na Boží povolání je podoben Panně Marii
Sof 3,14-18a
Lk 1,39-45
21. prosince
Evangelista Lukáš nám v dnešním evangeliu popisuje setkání dvou žen, budoucích matek a nositelek Božího slova. Ta první je stará a představuje Starý zákon. Ve svém mateřském lůně nese posledního a největšího proroka Starého zákona, proroka, jehož posláním je připravit cestu, prostor tomu, který přijde po něm. Proroka, jehož posláním je být hlasem bez obsahu, bez slova. Protože to slovo, Boží slovo, s malým i velkým „S“ současně, je Kristus. Jeho budoucí maminka je mladičká dívka, představitelka Nového zákona a Božího mateřství. Nese pod svým srdcem Slovo a spěchá k Alžbětě, aby této stařeně pomohla v její těžké hodince. Co se však stane v okamžiku setkání těchto dvou budoucích matek?
Maria přichází a zdraví a Alžběta slyší zvuk jejích slov. Maličký Jan však slyší mnohem více. On vnímá v Mariině pozdravu svého Pána a reaguje na něj. Jakmile Panna Maria promluví, Bůh, který je v ní skryt, posílá svého Ducha, a Alžběta poznává to, co je světu ještě skryto.
„Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný je plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, aby Matka mého Pána přišla ke mně?“ Tenhle projev úcty, radosti a chvály nemá a nemůže mít Alžběta sama ze sebe. To je projev Ducha, který ji byl dán a který v ní působí! Vidíme, jak Ježíš, ačkoli ještě pro svět neviditelný, už jedná. Už koná. Koná divy mocí, která je mu dána. Mocí Boží. Jak jinak si vysvětlit, že Alžběta ví o omilostnění své příbuzné Marie, a jak jinak by věděla, že ten, jehož Maria nosí pod srdcem, bude Mesiášem, židovským králem? Odpověď dává samo evangelium:
„Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým.“
Nyní se ještě vraťme k Alžbětinu pozdravu? Co vlastně ono „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého“ znamená? Žehnat může, jak známo jenom Bůh, to platilo v Izraeli a platí dodnes, i když dnes přijímáme požehnání z rukou kněze. Ten však žehná vždy pouze jménem a mocí Boží. Každé dítě považovali staří Židé za projev Božího požehnání a každá žena, čekající děťátko bylo v tomto smyslu Bohem požehnaná. (Ostatně, donedávna se i u nás říkalo o těhotných ženách, že jsou „v požehnaném stavu“). U Alžběty má však toto zvolání ještě hlubší smysl. Ona přece svým vlitým poznáním ví, že dítě, které se narodí Marii, bude Mesiášem. Je tedy Maria v jejích ústech požehnaná jaksi „na druhou“. Jednak jako každá žena, která čeká děťátko, jednak jako matka Mesiáše.
„Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“ Mohl by ještě někdo pochybovat o tom, že Alžběta neví s kým má tu čest? „Matka mého Pána...“ to mluví za všechno. Zaposloucháme-li se pozorně do tohoto zvolání, shledáme, že zde Alžběta neoslovuje na prvním místě Marii, ale Pána. On je středem tohoto pozdravu, stejně, jako je středem veškerého dění vůbec. Už nyní, pro svět ještě skrytý a neznámý, svou matku převyšuje. Maria však není Alžbětou zkrácena. Poslechněte si ještě jednou poslední větu dnešního úryvku: „Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána.“
Blahoslavenými nazve později Pán Ježíš ty, kteří bezezbytku plní vůli Otcovu. Maria je tou První, která odpovídá na Boží výzvu: „Ať se mi stane podle slova Tvého“. Naštěstí však není tou poslední. Každý, kdo ve svém životě odpovídá na Boží povolání je podoben Panně Marii. Každá matka, která přijímá své děti jako Boží dar a nebrání jejich početí a narození je živým obrazem Panny Marie. Kéž by takových matek bylo co nejvíce!
Jiří Vojtěch Černý
