20.12.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Každému z nás byla a je zvěstována, přinášena, Boží nabídka

Každému z nás byla a je zvěstována, přinášena, Boží nabídka

2 Sam 7,1-16

Lk 1,26-38

4. neděle adventní

Srovnáme-li všechna tři čtení, která jsme právě slyšeli, můžeme lapidárně konstatovat, že: „Bůh nemluví do větru“. V prvém čtení z doby krále Davida, tedy 1000 let před Kristovým narozením, slyšíme Boží příslib: „ne ty mně, Davide, ale já tobě a tvému lidu vystavím dům. Tvůj dům a tvé království potrvá navěky. A z tvého rodu vzbudím potomka, který bude kralovat nade všemi národy navěky.“ Je to Bůh, který Davidovi slibuje vystavět chrám; chrám nikoli z kamení, ale z nesmrtelných duší, přebývajících ve věčném království. Hospodinu se nejedná o dům, na ten myslí ve své lidskosti král David, ale jeho stavba, jeho plány jsou realizovány na lidech a pro lidi v horizontu věků.

V evangeliu jsme pak byli svědky naplnění tohoto dávného Božího příslibu, to když Bůh přichází k člověku, konkrétně ke zdánlivě bezvýznamné ženě, a s její pomocí své odvěké plány realizuje.

Uplynulé dvacáté století, ve jménu pokroku, civilizace a vědy, odbouralo mnohé – tradiční a tajemné. Není to nepochopitelné, dnešní doba je natolik hektická, náš život natolik uspěchaný a my natolik pragmatičtí, že není čas na nějaké zbožné obrázky ze starých časů. Jenomže, v rámci pokroku, jsme asi mnohdy, jak se říká, vylili z vaničky s vodou i nemluvňátko. Vidíme to třeba právě na tom, jak my sami vnímáme události popisované v Písmu svatém. Všechny se odehrály v dávné minulosti. Jsme sice přesvědčeni o jejich pravdivosti a důležitosti, ale, podívejme se do hloubky svého svědomí. Nejsou i pro nás tak trošku idealizovanými, spíše pohádkovými záležitostmi? Nebylo by divu, kdyby tomu tak bylo. Protože pro člověka není zcela lehké a samozřejmé vnímat Boží přítomnost v dějinách. Řada křesťanů si neuvědomuje, že to, co přináší Písmo, není dějepis, ale dějiny spásy! Což je skutečnost nad veškerou historii. Dějiny spásy jsou totiž trvajícími dějinami vztahu Boha k lidem. A do tohoto vztahu patří i událost nad jiné významná, totiž Zvěstování Panně Marii, že počne a porodí Božího Syna, který bude Králem a Pánem všeho stvoření.

Co se vlastně událo při tomto Zvěstování?

Do zastrčeného městečka v Judských horách přichází Boží posel, aby jedné mladičké dívce sdělil, že se stane Boží spolupracovnicí na jeho díle spásy a vykoupení. Přichází, aby ji učinil velkolepou nabídku: „Hle, počneš a porodíš syna!“

Je to opravdu jen nabídka, Bůh nikdy nikoho k ničemu nenutí, a je to nadto nabídka nesmírně náročná. Maria není žádná naivní dívenka, která by si nebyla vědoma, co způsobí její souhlas, její ANO. Stát se matkou, když už je zasnoubena s mužem, pro ni znamená velké ohrožení. Může znamenat ztrátu snoubence, docela určitě ztrátu cti a dost možná i ztrátu života. (Vždyť společenství Izraele trestalo cizoložství ukamenováním.) Maria je však ženou víry, a k Hospodinu, Bohu izraelských otců, má naprostou důvěru. Věří, že Bůh nedopustí nic zlého, nic, co by překazilo Jeho božské plány. A proto, nikoli lehkomyslně, ale se vší odpovědností odpoví své: „Jsem služebnice Páně. Ať se mi stane podle Tvého slova.“ To je odpověď té, která naprosto spoléhá a důvěřuje svému Bohu, a proto se může stát Jeho nástrojem.

(Církevní učitelé rádi používají ve svých spisech srovnání dvou žen - EVY a MARIE. První je pramatkou celého lidského pokolení, zasaženého dědičným hříchem; druhá matkou Boží a celého vykoupeného lidu, tj. církve. První zneužila Boží nabídky a svým přitakáním ZLU řekla Bohu NE; druhá přijala Boží plán na vykoupení lidstva, skrze Syna Božího, a řekla Bohu ANO.)

Podívejme se ještě jednou na to Mariino ANO. Maria svým FIAT, svým ANO Bohu a svým nevysvětlitelným těhotenstvím, riskuje nesmírně mnoho, a je si toho vědoma. Proč to dělá? Na to najdeme odpověď v jejím: „Jsem služebnice Páně.“ (Přesně přeloženo to znamená: Jsem otrokyně Páně.) Jsem zde proto, abych se Ti, Bože, vydala; abych tě poslouchala a zaměnila svoji slabou lidskou vůli za Tvojí božskou. Jsem tady, abych splnila tvou vůli. (Totéž řekne za pár let i její Syn v Getsemanech, když bude muset přitakat k nesmírně kruté smrti na kříži. „Ne má, ale tvá vůle se staň.“)

Historické události, dějiny lidstva nejsou dějinami velkých lidských činů, i když se to může tak jevit. Naše dějiny jsou dějinami spásy, dějinami osobního vztahu Boha k lidem, dějinami, v nichž není nic nahodilého. Stále probíhá ono napětí mezi prosazováním lidské vůle proti vůli Boží (a to má vždy katastrofální následky); a mezi ustoupením slabého člověka Bohu a uchopení jeho vůle (což přináší vždycky požehnání). Jestliže jsou naše dějiny plné válek, nenávisti a násilí, pak je to proto, že prosazujeme své lidské představy násilného míru, před Boží nabídkou ráje, ve kterém vládne láska, mír a pokoj.

A ještě jedno je dobré si uvědomit. Dějiny lidstva neprobíhají izolovaně od našich vlastních, osobních dějin. Domnívám se, že každému z nás byla a je zvěstována, přinášena, Boží nabídka. Bývá zpravidla těžká, náročná a nepříjemná. Znamená nezřídka udělat si nějaké násilí, něčeho se zříci, něco odpustit, překonat. Ale: na našem ANO nebo NE této Boží nabídce, závisí naše osobní spása - a protože nežijeme ve vzduchoprázdnu: nepřímo i spása druhých. Bůh, který si vyvolil Pannu Marii za Matku svého Syna, přináší i nám, každému z nás, nějakým způsobem slovo vyvolení, i když k jiným úkolům, než byl ten Mariin. I nám říká: „Neboj se, jsem s Tebou, věř mi.“ Na nás je, abychom tomuto Bohu věřili podobně, jako mu uvěřila Panna Maria. Abychom mu dokázali přitakat se stejnou oddaností a pokorou, jako ona. A učiníme-li to, pak se budou dít zázraky. V životě našem i v životě těch, kteří jsou kolem nás.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd Alpy - rakouské Tyrolsko

 
Nahoru