Každé setkání s Kristem v modlitbě, je zdrojem radosti

Sk 3,13-19

1 Jan 2,1-5

Lk 24,35-48

3. neděle velikonoční

V prvém čtení jsme slyšeli záznam plamenného a velmi emotivního Petrova kázání, které pronesl jako reakci na uzdravení chromého žebráka. Pro přiblížení připomenu, co tomuto kázání předcházelo. Při cestě do chrámu se Petr s Janem setkají před bránou s chromým žebrákem. Na jeho prosebný pohled Petr odpoví: „Zlato ani stříbro nemám, ale co mám, to ti dám – ve jménu Ježíše Krista vstaň a choď!“ A pak se odehraje neuvěřitelné. Ten, jehož údy byly doposud bezvládné, skutečně vstane, začne pln radosti poskakovat a jde děkovat Bohu do chrámu. Tam jej poznají ti, kteří možná každodenně chodili kolem něho – a žasnou. „Není to ten žebrák, co sedával u brány? A jak to, že chodí?“ Danou situaci překvapení návštěvníků chrámu využije Petr k tomu, aby jim vysvětlil, že toto, bezpochyby zázračné, uzdravení, není dílem jeho, Petra, ale že se tak stalo „skrze Kristovo jméno“ a mocí Ducha. Skrze jméno toho Ježíše Krista, „kterého jste se zřekli a vyprosili si milost pro vraha. Původce života jste dali zabít, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých.“ Celou svoji promluvu pak zakončuje výzvou: „Obraťte se tedy a dejte se na pokání, aby vaše hříchy byly zahlazeny.“ Děj ovšem zdaleka nekončí, důsledkem tohoto Petrova kázání je výslech, posléze zatčení, následně bičování a jiná příkoří, kterých se na apoštolech dopustí velerada, která je konfrontována se svou bezmocí skoncovat s učením Krista a s jeho nástupci, jejichž řady se po stovkách, ba tisících rozmnožují. Tolik k prvému čtení.

Z druhého – od apoštola Jana, bych vyzdvihl větu, která stojí křesťanům za zapamatování, neb, to si přiznejme, se dotýká nás všech. „Kdo tvrdí: „Znám ho“ (Ježíše Krista), ale jeho přikázání (především přikázání lásky) nezachovává, je lhář a není v něm pravda. Kdo však jeho slovo zachovává, v tom je Boží láska opravdu přivedena k dokonalosti.“

To jsou slova, která si zaslouží naši pozornost i čas, se u nich zastavit a přijmout je za své.

A nakonec evangelium. To nás vrací zpět k prvému dni po sobotě, ke dni vzkříšení. Navazuje na cestu poutníků do Emauz i na jejich spěšný návrat zpět do Jeruzaléma, mezi apoštoly. A nyní emauzští navrátilci vypráví apoštolům o svém setkání s Kristem na cestě. - Když tu náhle Ježíš stane uprostřed nich. Začíná, (jako obvykle) pozdravením pokoje: „Pokoj vám!“

Ačkoli apoštolové právě vyslechli svědectví poutníků; ačkoli slyšeli svědectví žen o setkání s Kristem, přesto se tito, stále ještě ustrašení a nedůvěřiví Kristovi nejbližší, vyděsí. Ani pozdravení pokoje nestačí, nejprve je tedy Ježíš přesvědčí, že není žádným přízrakem. „Proč jste rozrušeni, a proč vám v mysli vyvstávají pochybnosti. Podívejte se na mé ruce a nohy; dotkněte se mne, přesvědčte se. Duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte na mně. Po těch slovech jim ukázal ruce a nohy.“

Nedivme se zděšení, nedůvěře a strachu apoštolů. Na jejich místě bychom asi nejednali jinak. Ježíš ví, koho má před sebou – teď je třeba, aby i apoštolové pochopili, koho mají před sebou oni. Na emoce (strach, zděšení) neplatí racionální výklad. Více pomohou smyslové vjemy. Podívejte se na mé ruce a nohy; dotkněte se mne, přesvědčte se. Snad i proto jim Ježíš ukazuje své rány, podívejte se – zrak, nechá je, aby se dotkli – hmat, mluví k nim – sluch. Teprve naposled apeluje na jejich rozum: přesvědčte se. A výsledek? „Pro samou radost však tomu pořád nemohli uvěřit a jen se divili.“ Radost smíšená s údivem a pochybnostmi. Radost je bytostně svázána s každým setkáním s Kristem, ale skutečnost přítomného, zmrtvýchvstalého Krista, je natolik udivující, že stále nemohou uvěřit. A tak Ježíš použije argument z nejpádnějších – duch sice může procházet zavřenými dveřmi, ale nemůže jako člověk jíst: „Máte tady něco k jídlu? Vzal a před nimi pojedl.“ To, že Ježíš spolu s apoštoly jí, má hlubší význam, než jen dokázat, že není přízrak. Naposledy s nimi jedl, (a nejspíš právě v této místnosti), před svou smrtí. Proměnil chléb a víno ve své Tělo a Krev a řekl jim: „Tolik jsem toužil jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět…

A nyní spolu s nimi jí – vytváří tak společenství lásky a vzájemnosti. A také ukazuje k Agapé – hostině lásky, která se časem stane naší Eucharistií.

Pak už následuje výklad Písma, a stejně jako emauzským učedníkům, i jim zapaluje srdce a „otevírá mysl, aby rozuměli Písmu“. Tak je psáno: „Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých …“ to je slovo pro přítomnou chvíli. A pro časy budoucí: „v jeho jménu bude hlásáno pokání, aby všem národům byly odpuštěny hříchy.“ Stejně jako radost, je plodem setkání s Ježíšem i odpuštění hříchů. Nejen apoštolům, ale všem, kdo v něho uvěří. Jak jsme mohli slyšet ve středečním evangeliu, v rozhovoru Ježíše s Nikodémem: „Kdo v něho (Božího Syna) věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen …“

A poslední slovo: „Vy jste toho svědky.“ Povoláním apoštolů je svědčit o Kristu, toto poslání jim svěřil Ježíš ještě před svou smrtí. A nyní, poukazem na jejich „očité svědectví“ jim jejich poslání nepřímo připomíná. Pravda, apoštolové budou potřebovat ještě 40 dní Kristovy přítomnosti a poučování (biblický čas proměny) a poté oheň Ducha svatého, aby toto své poslání naplnili. Ale už nyní, patříce na jeho proťaté ruce a nohy (Podívejte se na mé ruce a nohy) jsou jejich duše nejen plné radosti, co víc, jsou uzdraveny. „Jeho ranami jste uzdraveni.“ (1 Pt 2,24), příp. „Byli jsme uzdraveni jeho ranami.“ (Iz 53,4-6)

Každý pohled na kříž nám připomíná jeho rány – tuto cenu našeho vykoupení, našeho uzdravení. Každé setkání s Kristem v modlitbě, je zdrojem radosti. Každá přijatá svátost je pramenem našeho uzdravení naší duše. Každá eucharistie je naší posilou. „On přišel, abychom měli život a měli ho v plnosti.“

Jiří Vojtěch Černý