21.10.2018, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

"Kariérní postup“ do Božího království

"Kariérní postup“ do Božího království

Iz 53,10-11

Žid 4,14-16

Mk 10,39-45

29. neděle v mezidobí

„Hospodinu se zalíbilo zdrtit svého Služebníka utrpením; jestliže dá na usmíření svůj život, uzří potomstvo, které bude žít dlouho … Můj spravedlivý služebník ospravedlní mnohé, neboť sám ponese jejich viny.“ To byla slova prvého čtení z tzv. „čtvrté písně o trpícím služebníku“, z pera proroka Izaiáše. Jeho současníci si s těmito slovy nevěděli rady – byli připravováni na příchod Mesiáše - vládce, bojovníka, panovníka. Do této představy rozhodně nezapadají slova o „Trpícím, božím a spravedlivém služebníku.“ Rovněž slova o potomstvu vztahovali nanejvýš na vyvolený národ a ani v nejbujnějších představách je nemohlo napadnout, že je lze vztáhnout na celosvětovou církev. A ospravedlnění vin tím, že je sám ponese na svých bedrech? – ani to se neslučovalo se starozákonním právem. Nicméně, evangelium zřetelně ukazuje na toho, o němž mluvil Izaiáš, na Ježíše, Božího Syna. Toho, který, podle slov z listu Židům, která jsme také dnes slyšeli, jako „Nejvyšší Velekněz vešel, nikoli pouze do Velesvatyně, jak to činil velekněz jedenkrát za rok, aby zde vyslovil Boží jméno; ale do Velesvatyně v nebi, kam je možné vstoupit nejen Veleknězi, ale každému a mluvit s ním tváří v tvář.

A právě tento Ježíš, plný odhodlání, ale zcela jistě ne bez napětí, vnitřní nejistoty, i zcela lidských obav z bolestné budoucnosti, kráčí k Jeruzalému, vstříc svému poslání, vstříc svému krvavému údělu Vykupitele, který na svá zbičovaná záda vezme spolu s křížem i hříchy celého světa, aby je vynesl na horu Golgotu a tam je proměnil v oběť za hříchy celého světa.

Ježíši se jistě nekráčí lehce. Čím více se blíží ke „své hodině“, tím jsou jeho kroky těžší a jeho lidská přirozenost se nejspíš brání. Je to nepochybně vnitřní boj, boj mezi „božskou a lidskou přirozeností“, který prožívá ten, který je v prvém čtení zcela zřetelně označen jako „Boží služebník, který bude zdrcen utrpením, který dá na usmíření svůj život.“ Toto Izaiášovo proroctví je Kristu šité na míru a jen On jediný ví, že oním popisovaným tajemným Božím služebníkem, je právě On, a také ví, co všechno to s sebou obnáší. A zrovna v tuto chvíli, nejméně vhodnou, se k němu přitočí dva z jeho apoštolů. I oni kráčí s Ježíšem k Jeruzalému, i oni tuší, že se tam odehraje cosi zásadního, ale ještě neví, že Ježíšovou intronizací bude trůn kříže, že v kalichu z něhož se bude při této děsivém dramatu pít, bude krev, krev Božího Syna a křtem, jímž se obnoví lidstvo v nové stvoření, v němž bude očištěno od svých hříchů, bude Jeho ukřižování. Neví zhola nic, protože tak málo naslouchali, když jim Ježíš přibližoval chvíle, které už brzy nastanou. Nemyslí na toho, který ztěžka kráčí v čele skupiny svých vyvolených, myslí jen na sebe. Vždyť tolikrát Ježíš mluvil o svém království a teď, nelze nevnímat to napětí kolem, teď se už brzy uskuteční – a oni chtějí být přitom, oni chtějí z jeho kralování vytěžit něco pro sebe. Jak jsou nechápaví; zaujatí jen sebou samými; jak jsou pošetilí! Jakkoli musí jejich přízemní, sobecké a velikášské přání Ježíše zraňovat, ve své velkorysosti je neumlčí a neodsoudí. Po kolikáté se jim znovu pokusí přiblížit, v čem je velikost Božích služebníků; v čem tkví ono kýžené prvenství v Božím, a nikoli lidském pojetí. Ve službě! V oběti!

„Nevíte, co chcete! Můžete pít kalich, který já piji, nebo se dát ponořit v křest, ve který já budu ponořen?“ No samozřejmě, proč ne, můžeme … jejich lehkomyslná odpověď je usvědčuje z nepochopení, ze sobectví srdcí, která ještě nebyla proměněna nejvyšším aktem Boží lásky. Skoro jako bych slyšel Ježíšův povzdech, který předchází jeho dalším slovům. Slovům, která jsou předpovědí jejich vlastního osudu, stejně jako programem Božích služebníků: „Kalich, který já piji, pít budete a v křest, ve který já budu ponořen, ponořeni budete.“ Tato slova se naplní – ale teprve, až poznají, že Ježíš je oním tajemným služebníkem, až projdou palčivou výhní svého selhání i odpuštění po jeho vzkříšení. Až budou povzbuzeni jeho slovem „Nebojte se“ u otevřeného hrobu a posíleni Duchem sv. o Letnicích. Teď nechápou, a proto musí přijít slova poučení o tom, v čem je skutečná síla a moc – paradoxně ve slabosti. Ve službě, v duchu oběti, v ponížení se na roveň otrokům a v povýšení se na dar obětování pro druhé. „Kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech.“

Opět – „tvrdá to slova!“ A tvrdší možná i o to, že nejsou určena pouze Janovi, Jakubovi a ostatním učedníkům v oné chvíli. Jsou to slova určena nám všem, všem služebníkům, kteří vírou přijali Kristovo slovo jako slovo života a s láskou se ho snaží naplňovat. Slova, která narážejí na bariéry naší slabosti i prospěchářství, pohodlnosti a sobectví. Na hráz naší malosti i lhostejnosti. Tyto ochranné hradby, které jsme tak pracně vybudovali kolem svých srdcí, své sebestřednosti, je třeba zbořit. Stát se obnaženými, zranitelnými, bezbrannými. Jedině tak se můžeme přiblížit Kristu a stát se jeho služebníky. V pozici otroků. Na kolenou. Jedině tak dosáhneme té jediné spásné kariéry v Božím království. Když tady, ve světě, který si tak potrpí na projevy moci, síly a čelná místa, budeme těmi bezvýznamnými a přehlíženými. Jedině tak se přiblížíme svému Pánu a Vykupiteli; Božímu Synu, Ježíši Kristu. Když přijmeme nepochopitelné paradoxy Boha – režizéra nekonečného seriálu Života a staneme se jeho vědomou součástí.

Je třeba „probrat se ze spánku“: je třeba vstát od televizních obrazovek a monitorů počítačů a začít žít skutečný, nikoli virtuální, život. Vlastní život, ne těch druhých. Bude to nepochybně bolet. A určitě se u toho ušpiníme. Dojdeme k nejedné úhoně a ztrátě. Ale bude to život! Život v Boží režii. Náš život, ve kterém, coby věrní služebníci, můžeme udělat ten jediný, smysluplný, „kariérní postup“. Do Božího království.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru