12.01.2014, autor: Ing. Karel Voplakal, CSc., kategorie: Příběhy

Karel Voplakal vzpomíná na putování Svatou zemí po více než devíti letech!

Karel Voplakal vzpomíná na putování Svatou zemí po více než devíti letech!

První vzpomínka se týká hned příletu do Svaté země: poslední fáze celkově asi tříhodinového letu probíhala nad Středozemním mořem, ale to už Boeing B-757 izraelské společnosti „El-Al“  zřetelně zpomaloval a sestupoval do nízké letové hladiny. Těsně před přistáním jsme už z poměrně malé výšky uviděli pobřeží - a pak jsme se již bezpečně snášeli na přistávací plochu Ben Gurionova letiště v Tel Avivu. V těsném sousedství je město Jaffa (totožné s biblickým Joppe). Menší obtíž nastala při příjmu našich zavazadel - v množství kufrů na letištním dopravníku bohužel stále nepřicházel ten náš, v němž jsme měli všechny naše textilie i náhradní obuv. Taková nedopatření se na letištích občas stávají - někdy je zavazadlo omylem naloženo do letadla s naprosto jinou destinací. Po marném čekání jsme šli náš kufřík k přepážce zaurgovat; úředník chtěl znát jméno našeho prvního ubytování v galilejském hotelu - a skutečně - k našemu příjemnému překvapení již druhý den nám bylo naše zbloudilé zavazadlo v pořádku a s omluvou doručeno až na hotelový pokoj.  

První krátká zastávka našeho autobusu byla na břehu moře poblíž již zmíněné Jaffy, kde jsme si prohlédli ruiny římského amfiteátru i poměrně zachovalý akvadukt. Další velmi zajímavá zastávka byla u Haify – ve svatyni na Karmelu, kde jsme se zúčastnili mše svaté – a potom na výšině nad Haifou; odtud je krásná vyhlídka na moře a na velkolepý Bahajský chrám s nádhernou zahradou na svahu k mořskému pobřeží - hluboko pod námi. Dozvěděli jsme se, že umělé bahajské náboženství mělo být jakýmsi spojovacím mostem všech monoteistických náboženství - ale tento pokus se nezdařil - podobně jako nebyla úspěšná snaha zavést mezinárodní umělý dorozumívací jazyk - esperanto. Daleko na modré hladině moře pluly desítky obchodních lodí. Na souši u přístavu je na pomníku vystaven malý izraelský dělový člun, který se vyznamenal v boji s daleko mocnějším nepřítelem hned na počátku existence židovského státu.

První část našeho pobytu ve Svaté zemi jsme prožili na severu – v Galileji. Navštívili jsme Kristovo oblíbené město Kafarnaum s jeho moderním kruhovým chrámem, pod nímž jsou vidět vykopávky domu rybáře Šimona - Petra, i starou synagogu stojící na místě té, do níž Ježíš chodíval. Vystoupili jsme na Horu Blahoslavenství, kde v zahradě před chrámem právě probíhala anglická mše svatá; modlili jsme se na místě Tabgha, v kostelíku pod horou, kde se připomíná, jak Kristus zázračným způsobem nasytil několika chleby a pár rybami tisíce svých posluchačů. Byli jsme také na místě Primátu apoštola sv. Petra, kde na Kristovu opakovanou otázku „Miluješ mne?“ Petr odpověděl: „Pane, Ty víš, že Tě miluji!“ a byl vyzván: „Pas beránky mé, pas ovce mé!“  Byli jsme i v Káni Galilejské, dějišti prvního Kristova zázraku - proměnění vody ve víno; v tamním chrámu nyní manželé obnovují své manželské sliby. Vystoupili jsme na horu Proměnění Páně – Tábor – a mnozí z nás si vzpomněli na naši horu Říp - který svým tvarem i umístěním v širokém rovinatém podhůří - biblickou horu Tábor poněkud připomíná.

Na replice historické rybářské lodi jsme přepluli Genezaretské jezero do protilehlého města Tiberias. Hluboký dojem v nás zanechala návštěva impozantního chrámu Zvěstování Panně Marii v Nazaretě a nedalekého kostela sv. Josefa. Na zdech ambitu kolem chrámu Zvěstování jsou votivní obrazy z různých zemí světa - potěšilo nás, že je tam mariánský obraz i z naší republiky i ze Slovenska.

Čtvrtý den naší svatozemské pouti jsme se autobusem přemístili do jižní části země - do Judska. Hlavním cílem všech křesťanských poutníků je Jeruzalém – s chrámem Božího hrobu, s večeřadlem, s Křížovou cestou (Via Crucis) a dalšími připomínkami Kristova umučení – a ovšem i Betlém, místo Narození Páně. Pod horou Olivetskou nás hluboce oslovil Chrám národů - místo smrtelné úzkosti Páně - i o něco výše stojící kostelík „Dominus flevit“ – na místě, kde Kristus kdysi zaplakal nad blízkou zkázou Svatého města. Na tomto místě si všichni fotografují panorama města Jeruzaléma.  

Kuriózní vzpomínka se váže k naší návštěvě Zdi nářků pod Chrámovou horou. V prostoru před tímto torzem někdejšího slavného Šalomounova chrámu se vždycky tísní stovky a někdy i tisíce poutníků - židovských i křesťanských - i těch, kterým žádné náboženství nic neříká; je to tam někdy jak veliké lidské mraveniště. Každý se snaží zasunout svůj lísteček s modlitbami, přáními, starostmi i stížnostmi a stesky do spár mezi jednotlivými mohutnými kamennými kvádry. Není divu, že se tam člověk může své výpravě ztratit. Na štěstí jsem věděl, že dalším bodem programu bude jeruzalemské „Staré město“ s chrámem zesnutí Panny Marie; tam bych tedy snad mohl naše spolupoutníky opět najít. Netušil jsem, že naše výprava v té době už není před Zdí nářků, ale že vystoupila nahoru na Chrámovou Horu a právě stojí před mešitou „Al-Aksá“. Když už jsem je dobrých pár minut marně hledal, zeptal jsem se jednoho z mnoha tamních ozbrojených strážců, kterým východem a kterým směrem se odtud dostanu do Starého města, ale on mé angličtině nerozuměl. Obrátil jsem se tedy na nějakého důvěryhodně vyhlížejícího poutníka: „Excuse me please, be so kind, Sir - could you show me, in which direction from here there is the Ancient Town?“ Ale nedočkal jsem se žádné odpovědi. Že by neuměl anglicky? To by byl v Izraeli skoro „bílou vránou“. Anebo je ta moje angličtina tak nesrozumitelná? Pokusil jsem se tedy o německou formulaci: „Bitte, entschuldigen Sie, dass ich störe - könnten Sie mir sagen, in welche Richtung von hier die Uralte Stadt sich beffindet?“ Odpovědí mi byl opět nic neříkající pohled. No jo, řekl jsem si - možná je to jeden z těch statisíců přistěhovalců z bývalého SSSR - ti asi nemluví jinak než rusky - a tak jsem „oprášil“ své školské znalosti ruštiny: „Izvinitě, graždanin, skažitě mně požalujsta, v kotorom napravlěniji otsjuda nachoditsja Starinnyj Gorod?“- ale ani tentokrát jsem  neuspěl. Co dělat? Když už jsem tomu dotazování obětoval tolik úsilí, nechtěl jsem už obtěžovat někoho jiného - přece se s ním musím nějak dohodnout! Vzpomněl jsem si, že ještě na gymplu jsme měli francouzštinu, a sesmolil jsem tentýž dotaz i v onom jazyce: „Excusez-moi, monsieur, pouvez-vous me dire, où se trouve la Ville Ancienne?“ Nezabral, a tak jsem mu trochu nakvašeně řekl česky: „To jste mi moc pomohl! Tak vám tedy móc děkuji!“ – a tu se ozvalo čistou slovenštinou: „Nemáte za čo!“  

Kromě Zdi nářku jsme navštívili i další izraelské pamětihodnosti: Herodovu pevnost Massadu u Mrtvého moře, známou statečným i když beznadějným dlouhodobým odporem židovských povstalců proti nesmírné vojenské převaze římských legií vedených Vespasianem a Titem; navštívili jsme také muzeum obětí holokaustu Jad-Vašem - a viděli jsme také soudobý parlament Knesset s obřím sedmiramenným svícnem a velký model Jeruzalema z doby Kristovy.

Zajeli jsme i na Sinaj a v noci vystoupili na Mojžíšovu horu - nahoru to šlo, ale ten sestup po skalních schodech o dva tisíce metrů níže ke klášteru sv. Kateřiny byl víc než náročný - ale to by bylo vyprávění na několik stránek.

V samotném závěru naší svatozemské pouti jsme byli v Ain Karen - místě Navštívení Panny Marie u rodičů sv. Jana Křtitele sv. Alžběty a kněze Zachariáše, kde jsou dnes na zdi napsána slova Mariina hymnu „Magnificat“ v desítkách a stovkách jazyků celého světa (samozřejmě i česky). Na druhé straně údolí je chrám narození sv. Jana Křtitele.  

Na každého poutníka hluboce zapůsobila návštěva Emauz, kde kdysi pocestní žádali Ježíše slovy: „Pane, zůstaň s námi, neboť se připozdívá…“

Ing. Karel Voplakal, CSc.

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru