Kam se poděla naše láska?
Sk 14,20-26
Jan 13,31-35
Pátá neděle velikonoční
Od velikonoc ještě neuběhnul ani měsíc, a my máme za sebou tolik, a tak významných, událostí. Nejprve, na prahu Velikonočního pondělí zemřel papež František, poté konkláve a před nedělí Dobrého pastýře stanul v čele církve nový pastýř, Lev XIV. Teď se scházíme o páté neděli velikonoční a bohoslužba slova nám nabízí biblické texty, které mluví o církvi. O jejím životě a poslání.
Nejprve prvé čtení ze Skutků apoštolů. Je záznamem první Pavlovy misijní cesty, na níž, doprovázen apoštolem Barnabášem, poučoval, povzbuzoval a utvrzoval ve víře nové křesťany z řad pohanů. A také jim – po modlitbě a za přispění Ducha svatého, ustanovoval (jmenoval a posvětil) starší (biskupy a kněze) a svěřil je do rukou Božích. V místě svého misijního začátku, v Antiochii, pak vydávají svědectví. Svolají jakýsi místní koncil a podávají zprávu o svém apoštolském působení. V Antiochii zazní věta, která je důležitá, pravdivá, ale mnohdy překroucená, zneužívaná, mám na mysli ono: „Do království Božího dojdeme jen, když mnoho vytrpíme.“ Zastánci „utrpení pro utrpení“- všichni ti pomýlení asketi a spirituální masochisté, ji rádi používají jako argument, že cesta do Božího království musí být nutně lemována utrpením a bolestí. Pravda je trochu jiná. Ono totiž, budeme-li důsledně žít s Bohem, budeme-li kráčet jeho cestami a věrně jej následovat, pak nás zákonitě čeká náročná, nesnadná, trnitá a úzká cesta. Cesta, která bude lemována nepochopením, nepřijetím, nespočetnými těžkostmi, které budou naši poctivost a důslednost v duchovním životě prověřovat a provázet. O tom není pochyb.
Na cestě za Kristem musíme počítat s utrpením. A budou to ti, kteří nám jsou nejblíže; ti, kteří jsou spolu s námi na stejné lodi církve, kteří nám způsobí nejvíce bolesti. Snad i toto měl Ježíš na mysli, když pronesl ve Večeřadle onu větu: „Milujte se navzájem, jako jsem miloval já vás, tak se navzájem milujte vy!“
Přenesme se spolu s evangelistou Janem do jeruzalémského večeřadla. Právě tam a tehdy zazněla tato, snad nejdůležitější výzva Pána Ježíše.
Věřte mi, že to konstatuji s bolestí, ale chci být upřímný – v církvi, v tomto společenství sester a bratří; stejně jako kněží a církevních představených, je snad nejméně lásky – alespoň v porovnání s jinými společenstvími. Kam se poděla ona Kristem tolik zdůrazňovaná láska? Zašlapali jsme ji v rozmíškách o nepodstatném; utratili ji v honbě za církevními tituly, za lepšími a bohatšími farnostmi, za výstavnějšími farami, výnosnějšími prebendami …
Jak daleko je církev od idejí svého Zakladatele, jak se vzdálila onomu příměru z Večeřadla: „Milujte se, JAKO jsem miloval já vás!?“ Co máme ještě vůbec společného s Kristovou sebeobětující se láskou?
Ježíš tato slova, tuto výzvu, tento zásadní apel, pronáší v předvečer svého utrpení, při Poslední večeři. Jeho poslání se dovršilo – už nejen umyl učedníkům nohy jako jeden z posledních, ale už proměnil chléb a víno ve své tělo a krev. Obětoval sám sebe, vydal se – a tuto oběť své církvi dovrší za pár hodin svoji skutečnou smrtí na kříži. V této vrcholné chvíli svého lidského života sděluje nejdůležitější, zásadní poslání a prosbu: „Milujte se navzájem!“
Zasaďme si tuto větu do dnešního úryvku Janova evangelia: „Když Jidáš odešel, Ježíš řekl: Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm. Je-li Bůh v něm oslaven, oslaví Bůh i jeho v sobě …“ Když Jidáš odešel – je snad k oslavě Boha zapotřebí zrady? Zradit Boha znamená zradit sám život, sám sebe (konečně, co jiného zbylo Jidáši krom prokletých třiceti stříbrných? Sebevražda!) Nyní – co je tím nyní? Snad dovršení Kristovy pozemské mise? Snad dar Eucharistie? V ní už nyní předjímá Ježíš svou smrt, která se stane obětí lásky a prostředkem vykoupení, spasení, záchrany člověka … Bůh je oslaven v Synu a Syn v Bohu – Syn je sjednocen s Otcem, sláva jednoho je oslavou druhého – a co my? Jsme obrazem Boha. Ne lacinou kopií. Na drahocennou, originální, matrici nanášíme barvy svého života; na čisté plátno své duše malujeme příběh svého života. Nakolik budeme odrážet Boha a následovat Krista, natolik bude Bůh i v nás oslaven! V Otčenáši se modlíme dnes a denně: „Posvěť se jméno tvé“, ale co to vlastně znamená? Nejsme to snad my, kdo máme svým životem oslavovat a posvěcovat Boha – a tím být, jako jeho děti, jím posvěceni?
„Dítky – jak milé a něžné oslovení, jen krátký čas jsem s vámi“. S učedníky Ježíš pobýval asi tři roky; na této zemi žil něco přes třicet let – a my? Pár desítek let … jak krátký čas proti věčnosti. Tam budeme, jak věříme, i my oslaveni; nyní, v tento čas, je třeba, abychom my oslavovali Otce. Ne slovy. Ne suchou řečí teologických definic, dogmat a katechismovým pouček. Životem! Životem v lásce. Ve smíření se sebou, s druhými, s Bohem. „Milujte se navzájem!“ Naše vzájemná láska je znamením našeho učednictví, naší příslušnosti k Ježíši a k jeho Otci: „Jako jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem!“
Podle čeho poznají ti kolem nás, že jsme Kristovými učedníky? Opravdu podle naší lásky?
Ježíš se vydal až do krajnosti. A jak se vydáváme, obětujeme my za ty druhé? Co pro ně děláme? Jak jim projevujeme svou lásku?
Podívám-li se do našeho kněžského společenství, podívám-li se na společenství bratří a sester v církvi – ano, podívám-li se i na sebe sama – kam se vytratila naše vzájemná láska?! Namísto lásky - závist a nepřejícnost; namísto spolupráce - intrikaření a házení klacků pod nohy; namísto povzbuzení a uznání - pomluvy a nactiutrhání … Kam se poděla naše láska? K Bohu, k církvi, k sobě navzájem? Čím vším jsme zamatlali, začernili obraz Boží v nás?
Moji milí, nechci si hrát na mravokárce, nechci poučovat – snad jen, což přidat k večernímu zpytování svědomí otázku, nakolik se Kristova věta: „Milujte se navzájem, jako jsem miloval já vás, tak se milujte navzájem vy!“ projevila v tom uplynulém dni? Odpusťte mi moji troufalost.
Jiří Vojtěch Černý
