Jsme pozváni k setkání s živým Kristem

1 Pt 1,3-9

Jan 20,19-31

2. neděle velikonoční

Biblické texty nás, jak v prvém čtení ze Skutků apoštolských, tak v Janově evangeliu, přivádí do jeruzalémského Večeřadla. Zatímco Skutky apoštolské líčí společenství učedníků, vyškolených opakovaným setkáním se Vzkříšeným Kristem a „vyzrálých“ ve škole Ducha svatého; evangelium nám líčí vyplašené učedníky první den po sobotě, tedy v neděli, večer po vzkříšení. (Jen pod čarou, starší ročníky si ještě vzpomenou, jak se řekla v ruštině neděle – voskresenie-vzkříšení.) Evangelium nám přibližuje atmosféru tohoto „prvého dne“, nezamlčuje to, že budoucí apoštolové měli strach – a nedivme se jim. Vždyť i pro ně, pro učedníky Kristovy, si mohli dojít římské stráže. Byli zmateni, ustrašeni – hrob byl prázdný a Velerada rozhlásila, že to oni ukradli Ježíšovo tělo. K tomu zvěsti žen, které prý viděli živého Ježíše – a tu se uprostřed nich, zčistajasna zjeví Ježíš. Jsou vyděšeni, domnívají se, že vidí přízrak, ničemu nerozumí – jak lahodný balsám přichází slovo Kristovo: „Pokoj vám“. To není pouhý pozdrav, u Židů dosud obvyklý; to je samé přání pokoje, harmonie, zklidnění. Nejenom: „Pokoj ať je s vámi“, ale „Pokoj, ať je ve vás!“ Vy sami buďte nositeli pokoje!

Poznávají hlas svého Pána, a on jim ukazuje rány po hřebech i probodený bok. Nemohou věřit vlastním očím (u Lukáše čteme, že s nimi dokonce pojedl, vždyť duch přece nemůže jíst …) No ano. Je to Pán!!! Naplnila je radost, ano, je to skutečně On!!!

Znovu zazní: „Pokoj vám“ – a pak na ně Ježíš dechl – dech je princip života; tak jako Bůh Otec vdechl život člověku při stvoření, tak teď Boží Syn tvoří ze svých učedníků nové stvoření: apoštoly, pastýře, a pak ještě připojí slova poslání, pověření, zplnomocnění – ano, hned prvý den dostávají poslání uzdravovat duše, odpouštět hříchy: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tom odpuštěny nejsou.“

Co všechno se asi dělo v jejich srdcích? Zděšení střídá radost, strach zahání úžas, neklid přemáhá pokoj.

Učedníci budou zakrátko konfrontováni s poselstvím učedníků navrátivších se z Emauz – i oni viděli, poznali Pána. Už není pochyb, JE TO PÁN!!!

Jeden z učedníků ve Večeřadle není, Tomáš, zvaný Blíženec. Nemůže uvěřit té zvěsti, copak je možné, aby … ne, „dokud si nesáhnu …“ Typický mužský, potřebuje se dotknout, potřebuje si šáhnout: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a dokud nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku …“ dokud – neuvěřím!

„Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi.“ Co se asi všechno událo během toho týdne? Tomášova nedůvěra byla jistě nalomena svědectvím ostatních „vizionářů“ a tak, když Ježíš za týden, opět v neděli v den svého vzkříšení, stane uprostřed večeřadla; když prolomí bariéry zavřených dveří, stejně jako bariéry pochybností, obav a nejistoty, a pozdraví přáním pokoje, Tomáš už nepotřebuje dotknout se ran. Snad je v Ježíšových slovech povzbuzení, snad i trochu jemné ironie: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“

Tváří v tvář Vzkříšenému Kristu není bezprostředních důkazů zapotřebí. Co víc, Tomáš projeví nejen víru ve Vzkříšeného, on jej nazve „Kyrios – Pán“ a to je nejvyšší možný titul. Přísluší jedině Bohu, a císař, tento světský panovník, si tento titul přivlastňuje a tím se staví na roveň Bohu. (Že by jako Macinka či Turek dnešních dnů – nuly opojené mocí, nic nového pod sluncem …) 

Tomáš jde ještě dál: „Pán můj a Bůh můj!“ Více nelze říci. Tomáš užívá Božího titulu (Elohim), vyznává božství Ježíšovo, vyznává, že Ježíš je Syn Boží – Mesiáš – a tak nakonec projeví více víry, než ostatní apoštolové. A zájmeno můj odkazuje na to, že Tomáš bezvýhradně přijímá svého Pána, že se k Ježíši obrací osobním, jedinečným vztahem a s celou svou láskou. Můj Pane, Bože!

Další Kristova slova jsou určena primárně Tomášovi, ale s přesahem pro všechny časy budoucí: „Protože jsi mne uviděl, uvěřil jsi“ – ty, Tomáši. Ale po všechny věky platí, že „blahoslavení ti, kdo neviděli, a přesto uvěřili!“ Všichni, kteří v Krista uvěří; všichni, kteří jej přijmou jako Pána svého života; všichni kdo jej budou následovat, jsou blahoslavení!

Blahoslavený, blažený, šťastný ten, kdo v Krista uvěří. Víra v Krista je pro nás cestou k blaženosti – zde i jednou v nebi. Víra!

Tomuto poselství odpovídají i slova v listu sv. Petra, která jsme slyšeli ve druhém čtení: „Až se zjeví Ježíš Kristus, bude vám to (vaše víra) k chvále, slávě a cti. Toho milujete, ačkoli jste ho neviděli, v něho věříte, třebaže ho ještě nevidíte. Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti; až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše.“ 

Moji milí, naše spása – a kdo by netoužil být spasen! je odvislá od toho, zda v Krista věříme. Nevidíme jej tělesnýma očima, ale můžeme jej přijímat skrze své smysly, takřka se jej ve svátostech dotýkat. Můžeme mu naslouchat skrze slova Písma, ale snad také prostřednictvím svého srdce, když k nám hovoří ve chvílích setkání v modlitbě.

Poslechněme si ještě jednou Petrova slova: „Zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději na dědictví, které nepomine, na dědictví skvělé a trvalé. Je pro nás připraveno v nebi; protože totiž máte víru, chrání vás Boží moc a vede ke spáse … „

A protože věříme, přese všechny naše pochybnosti; přes všechnu naši nedůvěru, malomyslnost a malověrnost; nedůslednost v modlitbě a povrchnost ve svém smýšlení; nedokonalost a hříšnost, jsme pozváni k setkání s živým Kristem tváří v tvář. Až se tak stane (kéž se tak stane!), pak už nebudeme potřebovat žádné důkazy, ujištění, stejně jako Tomáš. Kéž by byl celý náš život vyznáním: „Pán můj a Bůh můj.“ Amen.

Jiří Vojtěch Černý