Jsme ochotni vstát?

Iz 35,1-10

Lk 5,17-26

Pondělí 2. adventního týdne

Obrazy, které dnes nabízí prorok Izaiáš, jsou nejen plné naděje, ale i Božích zásahů, které učiní pro návrat ujařmené menšiny Izraelitů v babylónském zajetí, do Země zaslíbené a obnovy Jeruzaléma, A i když je toto proroctví adresováno konkrétním adresátům, můžeme být, s trochou nadsázky, jeho adresáty i my. To když jej budeme aplikovat na náš návrat, návrat do nebeského Jeruzaléma, na konci věků. Takže jde v tomto smyslu o plně adventní vizi. Úryvek začíná obrazem „rozkvetlé pouště: „zaraduje se vyprahlá step, jak lilie zajásá a vykvete poušť.“ Už sám tento obraz je z těch, které přesahují přirozené přírodní zákony, „poušť obdařená nádherou Libanonu a krásou Karmelu a Šaronu“ není a nemůže být plodem lidského zásahu, to může způsobit jenom Hospodin. Podobně, jako „potoky zavlažující poušť a prameny ve vyprahlé zemi.“ My, kteří žijeme v jiných klimatických a geografických podmínkách si snad ani neuvědomujeme, jak silný je to obraz v zemi, kde převládá kamenitá poušť s minimální vegetací. Poušť přirovná k nádheře Libanonu, kráse Karmelu a Šáronu, je obrazem přesahujícím nejbujnější fantazii tehdejšího lidu. (Podobně, jako obraz „nebeského Jeruzaléma“ přesahuje možnosti našich představ.) A aby lid nezůstal jen u nenaplněných představ a snů, je současně povzbuzený dalšími Izaiášovy slovy: „Můj národ uvidí slávu Hospodinovu, vznešenost našeho Boha. Posilněte skleslé ruce, ochablá kolena upevněte! Malomyslným řekněte: Vzmužte se, nebojte se! Hle, Bůh sám přijde a spasí vás. Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých, chromý poskočí jako jelen a zaplesá jazyk němého….“

My dnes víme, že se tato prorocká vize skutečně naplnila, že se lid Hospodinův navrátil do svého domova, že přešel poušť cestou přímou… Současně můžeme tušit a věřit, že se i na nás, dnešních současnících, tato vize naplní. Vždyť my jsme také zajatci, v mnohém uvěznění do svých představ, do svých pokřivených hodnot, uzavřeni ve své nejistotě, oslabeni ve víře a v naději. Přesto kroky našeho života, i když je mnohdy rovněž čeká vyprahlá poušť, (ba co dím, spoušť), dojdou svého cíle. I my, budeme-li věřit v adventní naději na shledání s Bohem v jeho slávě - slávě, která zastíní náš, v mnohém neslavný, život, můžeme dojít „cestou svatou“ na nebeský Sión. A současně, i o nás platí, že jsme slepí – lépe zaslepení; že jsme hluší, či spíše ohluchlí - množstvím prázdných slov a bezbožného rámusu kolem nás. A i my jsme ochromení – ve své vůli, nad níž jsme ztratili kontrolu a která nás paralyzovala do postoje vnitřní bezvýchodnosti a vnějšího bezpráví. Náš jazyk má však ještě dost síly, aby tváří v tvář Hospodinově velkolepé nebeské scéně, zajásal. A my, ano, i my můžeme být i dnes, aktéry básnických obrazů dávných proroctví, vždyť proroctví jsou nadčasová. Otázkou je, zda chceme. Zda se chceme vydat po cestě nejisté; zda se nebudeme zdráhat nečekaných úskalí naší vnitřní pouště, nebo zda s falešným pocitem bezpečí, si budeme hovět ve svém vyhnanství, daleko od Boha, vzdáleni naději a cíli našeho života, tj. setkání s Bohem v jeho náruči.

Také v evangeliu je řeč o návratu, návratu domů a o povstání ze všeho, co nás spoutává a paralyzuje. Což nepravil Ježíš ochrnulému: „vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ Tato Kristova slova mohou zaznít i na naši adresu, (samozřejmě obrazně), to když si budeme vědomi toho, že jsme vlastně stejně ochablí, ochrnutí hříchem a malomyslností.

Ježíš i nám hříchy odpustí, stejně, jako je odpustil onomu ochrnulému v dnešním evangeliu. Ale ono povstání z lůžka bezpečné nečinnosti, z ochablosti vůle a apatie hříchu, onen první krok směrem vzhůru, domů - ono povstání na vlastní nohy, to už musíme udělat my. Stejně jako onen ochrnulý. Jsme ochotni vstát? Jsme ochotni uvěřit, protáhnout zpohodlnělé, ochablé a ztuhlé údy a udělat první, rozhodující krok? Krok ke Kristu, krok k pravdě a lásce a pak vzít své lehátko – tedy všechno to, na čem jsme doposud lpěli, co nás spoutávalo, a vykročit na cestu domů? Nejen domů, na svou pozemskou adresu, ale domů k Otci. To bez odvahy odložit svá lehátka, nechat si odpustit své hříchy a dovolit Kristu uzdravit vše chromé v nás i v našich vztazích, nepůjde.

Jiří Vojtěch Černý