09.10.2016, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Jít podle kompasu našeho svědomí

Jít podle kompasu našeho svědomí

2 Král 5,14-17

Lk 17,11-19

28. neděle v mezidobí

Spojitost mezi dnešním prvním čtením o syrském Námanovi, uzdraveném z malomocenství a evangeliem o Samaritánovi, uzdraveném z téže nemoci, je zcela zjevná. V obou případech jinověrec, tedy ne Žid, uzdravený Božím zásahem. Co však je to nejpodstatnější, to není ono zjevné, do očí bijící vyléčení, ale víra. To nám poněkud uniká, a přitom právě o víru jde. Náman po svém uzdravení prohlašuje: „Nyní už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli.“ a Samařan se vrací, aby „mocným hlasem velebil Boha“ a padl Kristu k nohám, (což je projev klanění, který náleží jen Bohu). Oba tito jinověrci poznávají za svým uzdravením mocný Boží zásah a svým postojem vyjadřují víru v tohoto Boha.

Evangelium můžeme nadto ještě vzít jako obraz naší všelidské nevděčnosti. K Pánu Ježíši volá úpěnlivě s prosbou o uzdravení hned deset malomocných, ale jen jeden z nich dokáže Ježíši poděkovat a chválit Boha. Nadto Boha, který není jeho Bohem, ale Bohem Židů. Ti, kteří jsou pravověrnými Židy a nepochybně se Hospodinem ohánějí a v Jeho jménu Samaritány kritizují, ti svému Pánu a uzdraviteli ani nepoděkují. Jsou přeci Izraelité, patří k vyvolenému národu a mají tudíž jaksi samozřejmě nárok na Boží pomoc. Bůh je v jejich očích jakoby povinen tento mocný skutek učinit, tak jaképak děkování?

Nic nového pod sluncem. Vděčnosti se vždycky dočkáme spíše od těch druhých, těch, které přehlížíme, než od „vlastních“. Kdyby nám to dnešní evangelium přineslo jen tuto zkušenost, už to je dost, vždyť i my umíme být pěknými nevděčníky, ale zkusme se na tento příběh podívat také jako na podobenství o uzdravení.

Malomocenství je strašná nemoc. My ji naštěstí známe jen z obrázků z misií, nás se nedotýká, ale i my můžeme být a dokonce i býváme, „malomocnými“. Jak to myslím? Malomocenství vyřazovalo, a dodnes vyřazuje, postižené ze společenství ostatních lidí, prostě proto, že je nakažlivé. Staré národy sice nic nevěděli o infekcích a přenosu nemocí bakteriemi, ale určitě vypozorovali, že se tato nemoc šíří stykem s nakaženými. A proto bylo součástí kultických předpisů vyřazovat malomocné ze společnosti, tedy i ze společenství náboženského. Kněz pak byl tím, který přikazoval nakaženým odejít z města nebo vesnice, a byl také tím, který po důkladné prohlídce mohl uznat malomocného za uzdraveného a dovolit mu opět návrat mezi ostatní souvěrce. Když Ježíš poslal malomocné za knězem, pak proto, aby se mu ukázali a on je shledal uzdravenými. Devět uzdravených Židů, dbalých předpisů prostě šlo ke knězi a s vděčností k Bohu, k Ježíšovi, se nezdržovali. Povinnost ukázat se knězi neměl Samaritán, a když zjistil, že je očištěn, vrací se a jde vzdát chválu Bohu a Jeho Synu. Snad právě proto, že byl cizinec, polopohan, že nebyl Žid, bylo pro něho snazší uznat Ježíše za Božího Syna, což Židé, spoutaní svým Zákonem a svými představami o Mesiáši, nedokázali. A teď, co s tím máme společného my? My, křesťané, kteří přece v Krista věříme a malomocenství nám nehrozí?

Malomocenství, jako nemoc těla nám naštěstí opravdu nehrozí. Ale malomocenství, jako nemoc duše, to ano! Vždyť hřích je přece nemocí duše, dokonce těžký hřích je nemocí, pro duši smrtelnou. A hřích nás také vyřazuje ze společenství - společenství církve. Vždyť nám brání v přijímání svátostí, přerušuje naši schopnost komunikovat s Bohem a mimochodem, je také nakažlivý. Tak jako se malomocenství šíří po celém těle a zachvacuje jednotlivé údy, tak i jeden každý hřích na sebe nabaluje další hříchy a zachvacuje posléze celou duši. Malomocenství, jako nemoc těla, je léčitelné, jsou-li dostupné léky a ošetření. Na malomocenství duše, na hřích, je také lék, který uzdravuje. Nepředepíše nám jej ovšem žádný lékař. Pouze Kristus, lékař našich duší, zná lék a umí léčit. Jak? Svátostí smíření, tj. zpovědí. K tomuto lékaři je třeba jít, je-li naše duše nemocná. Přijít s upřímnou zpovědí, provázenou lítostí. A pak se rovněž stane zázrak. Je nám odpuštěno a náš hřích je úplně smazán, prostě není. Naše duše je uzdravena. A my jsme očištěni. Přerušené pouto s Bohem je znovunavázáno, vracíme se jak neviňátka s čisťounkou dušičkou zpět do společenství církve a můžeme znovu přijímat duchovní pokrm v eucharistii. Nu a teď je chvíle pro zpytování našeho svědomí: jak je to s naší vděčností? Odbudeme ji tím, že se pomodlíme za pokání nějaký ten Otčenáš? Může to stačit jako projev vděčnosti Bohu za zázračné uzdravení? A jak je to vůbec s naší ochotou k uzdravení? V čekárnách před ordinacemi lékařů bývají fronty pacientů, toužících po uzdravení těla. Pro navrácení zdraví jsme schopni a ochotni obětovat mnohé, čas, peníze, nepříjemná vyšetření. Rovněž léčitelé a novodobí šamané, si nemohou stěžovat na nedostatek klientů. Před zpovědnicemi, těmito „ordinacemi Ježíše Krista“, je však často prázdno. Pro uzdravení duše nejsme tak často ochotni najít si čas a překonat, někdy ten trošku nepříjemný pocit trapnosti a studu. A to nemluvím o tom, že jen málokoho napadne Ježíši poděkovat! Spíše si myslíme, jakou jsme mu udělali milost, že jsme vůbec jednou za čas, ke zpovědi šli. Takto viděno, nejsme o nic lepší, než oněch devět Židů. Jsme přesvědčeni, že dáváme Bohu co mu náleží, už jenom tím, že jsme křesťany, dokonce chodíme do kostela, a Bůh je přeci „povinen“ nás pro naše „zásluhy“ ke spáse dotlačit. Takže, jakápak vděčnost a jakápak námaha? Vezeme se na káře své pochybené, rutinní, víry a snad ani netušíme, jak zavádějící je to cesta. Víte co by nám prospělo? Vystoupit! A jít raději pěšky. Pomalu sice a s námahou. Jen podle kompasu našeho svědomí. Jen podle směrovek naší opravdové víry, a s pomocí Boží milosti, kterou nám svátosti nabízejí. Očištěni od svých předsudků a otřepaných zbožných frází. Pěkně, tělo na tělo s Ježíšem! Přeji Vám šťastnou cestu, přeji vám dar zastavení se a „kochání“ z krásy kolem nás, radost z maličkostí a vlny bezbřehé vděčnosti, třeba jen za to, že tady vůbec jsme. To není samozřejmost…

Jiří Vojtěch Černý

 

Zajezd-do-Omanu

 
Nahoru