Jistějšího průvodce na cestě svého života nenajdeme
Jan 14,15-21
6. neděle velikonoční
Evangelium této neděle volně navazuje na to, které jsme slyšeli minulou neděli, kdy se ve večeřadle Ježíš loučil při Poslední večeři se svými učedníky a sliboval jim přitom, že: „v domě mého Otce je mnoho příbytků, jdu, abych vám připravil místo.“ Když pomineme teologický rámec (kde jsou a co znamenají ony příbytky), jde o rozloučení, a to hned ve dvojí časové rovině. Nejprve o to, jež předchází krutému dramatu, které se naplní na Golgotě Ukřižováním pro naši spásu; poté o rozloučení po opakovaném zjevování se učedníkům po Zmrtvýchvstání, které zakončí Nanebevstoupení na Olivové hoře. (A nakonec ono definitivní v „onen den“, jím je myšlen buď Poslední soud na konci časů, nebo, dle jiných, den opětovného příchodu a poznání nastává, kdykoli čk. uvěří ve Zmrtvýchvstalého - ale spekulace o onom dni ponechme biblistům.)
K rozloučení nepatří pouze tzv. „Kristova řeč na rozloučenou“(Jan 14-17 kap.), ale i ono něžné: „Nenechám vás sirotky …“ Co to znamená? Nezůstanete sami, opuštěni! (Tak mne napadá, že sirotek je dalším z mnoha slov, jež téměř vymizela z našeho slovníku. Ne proto, že bychom neměli děti bez rodičů, těch máme více než zdrávo, ale nemáme rodiny. Nemáme otce, kteří se dříve nevraceli z válek, ani matek, které umíraly při porodu – to, že nejsou války, ani porodní úmrtnost, je jistě dobře, velmi dobře, ale není dobře, že máme místo otců „strejdy“ a ženy mají místo mužů „přítele“- ale to je téma na sociologickou reflexi, nikoli na kázání.)
„Nenechám vás sirotky. Zase k vám přijdu.“ Zase - opětovný příchod předpokládá předchozí odchod. A právě na ten Ježíš připravuje své učedníky ve večeřadle. Hned, záhy po svém Zmrtvýchvstání, se začne po dobu 40 dní zjevovat, (stále ono biblické číslo 40, číslo proměny, nového začátku), aby pak jakoby navždy, odešel z tohoto světa při svém NANEBEVSTOUPENÍ.
O tom nemohou učedníci ve večeřadle nic vědět. Jen vnímají skutečnost, že je Ježíš opustí. Není divu, že jsou plni obav a proto je jim zapotřebí slova útěchy. „Zase k vám přijdu!“
A pak následují slova dalšího příslibu: „Budu prosit Otce a dá vám jiného přímluvce, aby s vámi zůstal navždy.“ (Ačkoli nikde v Písmu nenajdeme výraz „Nejsvětější Trojice“, tady ji máme představenou pěkně celou:) Já (BOŽÍ SYN) budu prosit Otce (BOHA) a dá vám jiného přímluvce (DUCHA SVATÉHO), aby s vámi zůstal navždy.“
„Budu prosit Otce“ – je výrazem podřízenosti Syna vůči Otci, Syn prosí Otce, ovšem s jistotou vyslyšení. Jiného – Ježíš se opakovaně představuje jako náš přímluvce u Otce a zde – jiného - tedy musí být na stejné rovině. Přímluvce – lat. ad-vocatus – Duch sv. je naším „advokátem“ – přímluvcem, obhájcem, před Boží tváří. Navždy. To, co se odehraje po Zmrtvýchvstání, bude mít platnost až do konce časů.
Slova Janova evangelia zazněla ve večeřadle v předvečer Kristova utrpení. My si je můžeme aktualizovat do doby po Kristově Zmrtvýchvstání, kdy se Ježíš, jak řečeno, po 40 dní učedníkům zjevoval, aby je připravoval na svůj definitivní odchod. A ten je nyní před námi.
Už ve čtvrtek si připomeneme biblickou událost navýsost důležitou, totiž Nanebevstoupení Ježíše. Poté, co vyvede učedníky na Olivovou horu, jej zastíní oblak (symbol Boha) a On vystoupí ke svému – a našemu – Otci. To bude ve čtvrtek. Dnes je ještě neděle a bylo by škoda opomenout další biblická slova, která zazněla.
Dnešní úryvek Janova evangelia začínal podmiňovacím způsobem: Jestliže… „Jestliže mně milujete, budete zachovávat má přikázání.“ Láska k Ježíši je podmíněna zachováváním jeho – tj. božích – je přece Boží Syn – přikázání. A evangelní pasáž končí podobně: „Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat.“ Zachovávání přikázání (a největším přikázáním je přikázání lásky!) je podmínkou lásky. Lásky Syna k Otci – kdo důsledněji zachoval Boží vůli? Lásky Otce k Synu – „to je můj milovaný Syn …“. Lásky Ježíše k učedníkům – „nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo za své přátele položí život“.
Láska Otce a jeho Syna k nám, je pro nás samozřejmostí - ale tady je také vyslovený požadavek lásky učedníků - křesťanů, dětí Božích, k Otci a Ježíši. A ta už zdaleka není samozřejmostí. Proto ta výzva, proto onen kondicionál (podmiňovací způsob). „Jestliže budete zachovávat, pak …“ Pak budete zahrnuti, vtaženi, účastni do vztahu lásky mezi Otcem a Synem – vždyť celá dnešní řeč je přípravou učedníků na seslání Ducha svatého – této třetí božské Osoby, která je samým principem lásky. („Z Otce i Syna vychází …“- je poutem mezi Otcem a Synem a výronem jejich lásky k nám.) „Kdo má moje přikázání a zachovává je, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat.“
Ježíš připravuje své učedníky na svůj odchod a současně jim slibuje toho, který jej cele nahradí. Ne v těle, ale v jedinečné pomoci, ochraně, ve všezahrnující lásce a péči. Ježíšovo nanebevstoupení je nezbytnou podmínkou (nebeským kondicionálem) k tomu, aby mohl na svět sestoupit Duch svatý. Za života apoštolů se tak bude dít zřetelně, viditelně, při Letnicích dokonce s nebeským divadlem hukotu a plamenů. Ale tímto nebeským představením se síla Ducha sv. nevyčerpá. Duch sv. zde bude už navždy s námi - neviditelný našim smyslům, ale poznatelný po svých účincích. Po svém ovoci (Gal 5,22). Bude, nespoután, bude vanout, kde chce a jak chce, ale bude stále s námi. Bude nám dávat ta pravá slova v pravý čas; bude naším obhájcem před zlobou, až nenávistí, tohoto světa. Bude nás provázet a ochraňovat. Naplňovat láskou k Otci i k našim bližním, bude rozpalovat naše srdce, jako tomu bylo u emauzských učedníků; podobně také v jeho světle budeme poznávat přítomného Krista mezi námi i Boží vůli s námi.
Větší dar – dar Božího světla a lásky; lepšího pomocníka, moudřejšího rádce a učitele, silnějšího ochránce, výřečnějšího mluvčího, laskavějšího Utěšitele, mocnějšího Přímluvce – a ve výčtu darů Ducha sv. by bylo možno pokračovat dál – nám nemohl Ježíš zanechat.
Prosme o jeho pomoc, jeho dary, ano i charismata. Naslouchejme mu a nechme se jím vést k Otci i Synu. Jistějšího průvodce na cestě svého života, na cestě do domu Otcova, nemůžeme na tomto světě (který jej nezná a ke své škodě, nedbá) nalézt.
Jiří Vojtěch Černý
