Jistějšího průvodce na cestě svého života nemůžeme nalézt
Sk 8,5-8.14-17
Jan 14,15-21
6. neděle velikonoční
Stejně jako minulou neděli, i dnes jsme v evangeliu naslouchali slovům Pána Ježíše při Poslední večeři. Bylo toho tolik, co jim chtěl ještě říci. Jenom připomenu, že v předchozích verších zazněla známá slova o tom, že On, Ježíš, je cesta, pravda a život a že pouze skrze něho, s ním a v něm je možné přijít k Otci: „nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne“. A všem, kdo v něho věří, tam připravil příbytek: „v domě mého Otce je mnoho příbytků, jdu, abych vám připravil místo.“
To bylo minulou neděli, a dnes ve své „řeči na rozloučenou“ pokračuje. Kolik útěchy a povzbuzení je v onom: „Nenechám vás sirotky. Zase k vám přijdu. Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí, ale vy mě zas uvidíte, protože já jsem živ …!“
A pak jim přislíbí třetí božskou osobu, Ducha svatého. Nemělo by nám uniknout, že jeho příchod jakoby podmiňuje jejich láskou: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání …“ Jakoby zachovávání přikázání – ne pouze těch starozákonních, ale Kristových – (má, moje přikázání) bylo způsobem, prostředkem lásky – k Bohu, ke Kristu i k druhým lidem. (Největším přikázáním je přikázání lásky!) Darem za jejich úsilí, snahu o život v lásce a podle pravidel Zákona, pak bude Seslání Ducha svatého. Ten jim bude přímluvcem. „Já budu prosit Otce, a On vám dá Přímluvce, Ducha pravdy, a ten s vámi bude navždy.“
„Budu prosit Otce“ – je výraz podřízenosti Syna vůči Otci, Syn prosí Otce, ovšem s jistotou vyslyšení. Přímluvce – lat. ad-vocatus – Duch sv. je naším „advokátem“ – přímluvcem, obhájcem, před Boží tváří. Navždy. To, co se odehraje po Zmrtvýchvstání, bude mít platnost až do konce časů.
Po těchto slovech Ježíš odchází do temnot noci, aby vykonal to, k čemu jej Otec poslal; aby přinesl oběť nejvyšší za všechen lid. Po třech dnech vstane, po 40. vystoupí na nebesa k Otci a po 50. jim sešle Ducha svatého.
Sesláním Ducha svatého vrcholí velikonoční doba. Jeho působení v církvi není omezeno časem ani prostředím. On působí stále. Dnešní kněží a biskupové sice nekonají zjevné zázraky a znamení, jako v dobách apoštolských, to ale neznamená, že by Duchu svatému došel dech, že by přestal působit. To spíše my jsme vůči Duchu svatému uzavření, téměř imunní. Není to chyba Ducha svatého, spíše jeho nositelů.
Ve čtvrtek si připomeneme biblickou událost navýsost důležitou, totiž Nanebevstoupení Ježíše. Za 9 dní poté oslavíme s celou církví slavnost Seslání Ducha svatého. Téhož Ducha svatého – Přímluvce, kterého slíbil Ježíš apoštolům ve Večeřadle (jak jsme v evangeliu slyšeli). Apoštolové se po Nanebevstoupení společně modlili a očekávali jeho příchod. Církev nám dnes, (podle jejich příkladu) nabízí modlitbu Svatodušní novény (devítidenní modlitba – novem=devět), jíž se můžeme důkladněji a hlouběji připravit na Slavnost Seslání Ducha svatého. Nejen na slavnost, jako na takovou, ale především na to, abychom my sami byli otevření pro vanutí Ducha svatého, pro jeho působení v našem životě a pro přijetí jeho darů.
Duch sv. je zde stále s námi – neviditelný našim smyslům, ale poznatelný po svých účincích. Po svém ovoci (Gal 5,22). Je nespoután; „vane, kde chce a jak chce“. Dává nám pravá slova v pravý čas; je naším obhájcem před zlobou, až nenávistí, tohoto světa. Stále nás provází a ochraňuje. Naplňuje láskou k Otci i k našim bližním. V jeho světle poznáváme přítomného Krista mezi námi i Boží vůli s námi.
Větší dar, lepšího pomocníka, moudřejšího rádce a učitele, silnějšího ochránce, výřečnějšího mluvčího, laskavějšího Utěšitele, mocnějšího Přímluvce – a ve výčtu darů Ducha sv. by bylo možno pokračovat dál – nám nemohl Ježíš zanechat.
Prosme o jeho pomoc, jeho dary, ano i charismata. Naslouchejme mu a nechme se jím vést k Otci i Synu. Jistějšího průvodce na cestě svého života, na cestě do domu Otcova, nemůžeme na tomto světě (který jej nezná a ke své škodě, nedbá) nalézt.
Jiří Vojtěch Černý
