Ježíšova spása má univerzální charakter
Iz 56,1.6-7
Mt 15,21-28
20. neděle v mezidobí
Poselství dnešních biblických textů je stále aktuální a v různých podobách rezonuje ve společnosti i v církvi, po celá staletí. Jde o to: „my a ti druzí“ – my a ti jiní; ti, co nejsou jako my; kdo nevěří a nežijí, jako my“. V biblickém kontextu jde o rozdíl mezi Židy – příslušníky „vyvoleného národa“ a ne-židy – pohany, příslušníky jiných národů. A co na to Hospodin? Hned v prvém čtení vyzývá ke spravedlnosti – k toleranci cizinců, kteří ač nejsou z vyvoleného národa, přesto jsou Bohu milí pro svou službu, pro zachovávání přikázání a Boží smlouvy. Jde o tzv. proselyty, tj. pohany, kteří přijali víru v Hospodina za svoji. Izaiáš odvážně vyhlašuje: „Cizince, kteří lnou k Hospodinu, kteří mu slouží a milují jeho jméno a jsou jeho služebníky, přivedu na svou svatou horu a dám jim radost ve svém domě modlitby.“
Jaká má Izaiáš kritéria pro přijetí těchto dřívějších pohanů: - lnou k Hospodinu, tj. obrátili se k pravému Bohu; - slouží mu – jsou připraveni konat službu v chrámu; - milují jeho jméno, tj. neprokazují toliko zákonickou poslušnost, ale duchovní, vnitřní – přijali Hospodina za svého Boha a mají k němu hluboký vztah; - stali se jeho služebníky – světí sobotu a zachovávají smlouvu. Jinými slovy: přijali hodnoty, normy, pravidla a zákony většinové společnosti, a proto mají a musí mít stejná práva, stejný přístup ke společenským a kultovním dobrům. Bůh o nich praví: „Ty přivedu na svou svatou horu a dám jim radost ve svém domě modlitby. Neboť můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy.“
Uvážíme-li, že tato slova píše Izaiáš ve 4. stol. př. Kr., na konci babylónského exilu, pak jsou to slova až provokativně revoluční. Bůh zve „na svou svatou horu“ (do Jeruzaléma, na Sión) všechny, kteří ctí Boží zákony, bez ohledu na to, odkud pochází. Nerozhoduje původ, ale vyznání a charakter.
Neméně provokativní je i scéna z evangelia. V davu kolem Ježíše se domáhá jeho pozornosti jedna žena. Je to pohanka, a volá na něho pěkně nahlas, spíše křičí. Učedníky kolem Ježíše to rozčiluje – co má ta hysterka na Ježíše co křičet? Ať ho neotravuje, ať jí něco řekne, ať ji odkáže do příslušných mezí.
Jak dokážeme, my lidé, být rychle hotoví se svými úsudky. Hledíme jen na povrch, na vnějšek – a vynášíme své soudy: „ta ženská křičí na Ježíše, a ještě ke všemu je pohanka“. Pryč s ní.
Jenomže, ona je máma s velkou bolestí. Její dítě je nemocné, je řečeno: „krutě posedlé“, a co by máma, každá máma, neudělala pro své dítě? V Kristu vidí zázračného léčitele, a tak se dožaduje jeho pozornosti. Učedníci, a konečně i sám Kristus, v ní ovšem vidí vtíravou, obtěžující pohanku, a tak ji nekompromisně odmítne – „jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského“. A ona? Slyšeli jsme: „Přišla k němu, klaněla se mu a prosila „Pane, pomoz mi!“
Tedy, žádná dotěrnost, ale postoj úcty: klaní se a nazývá ho Pánem a prosí. A přece: „Jsem poslán JEN k Židům, k Abrahámovým potomkům. Není správné, abych chléb pro děti – Boží děti, házel pohanským psům.“
Reakce té ženy je obdivuhodná – pokorně spolkne slova odmítnutí a ponížení, nedožaduje se výsad určených Židům, ale pokorně prosí o drobet Kristovy pozornosti: „Ano, Pane, ale i psíci (v originálu nikoli psi, ale štěňata) se živí kousky, které padají ze stolů jejich pánů.“ To je pokorná, nevtíravá reakce, která boří brány předsudků a nechává Ježíši prostor, aby mohl vyhovět. Ježíš ocení její vyznání, její moudrost a pokoru. „Ženo, jak veliká je tvá víra! Ať se ti stane, jak si přeješ.“
Co jiného si přeje ona žena – matka, než uzdravení své dcery: „A od té chvíle byla její dcera zdravá.“
Byla uzdravená pro víru a pokoru své matky – a pro velkorysost Ježíšovu, který je sice Žid, ale neomezuje lásku svou a svého Otce jen na vyvolený národ, jen na favorizované. Zahrnuje do své lásky i outsidery. Dívá se na člověka očima svého Otce. Není xenofobní šovinista, není rasista – vždyť jen o pár odstavců dále budeme slyšet, jak posílá své učedníky „ke všem národům“. Ježíš sice nezapomíná na to, kým je a kam patří, ale nedělá rozdíly na základě vyznání, a co já vím, dnes bychom řekli: „na barvě pleti, na původu, na úrovni vzdělání, stranické příslušnosti; na základě názorové či sexuální orientace“. Konečně, i dnes, a nejen ti vně církve, ale i ti uvnitř společenství Božího lidu, se mohou cítit odmítanými a cizinci. Díváme se s nedůvěrou na konvertity, kteří uvěřili v Boha později a často po mnohých životních peripetiích; hledíme spatra na rozvedené; posuzujeme druhé podle vnějších a pochybných měřítek.
Ježíš ubezpečuje tyto „církevní cizince“, že jeho láska je tu i pro ně. Jak ostatně často opakoval papež František: „Církev je pro všechny, pro všechny!“
Každý evangelijní příběh v sobě skrývá nadčasové poselství – i z tohoto úryvku můžeme pro sebe vyvodit hned několik užitečných závěrů. Jednak ten, že Boží milosrdenství a pomoc se nevztahuje jen na některé etnikum či pouze jen na určité vyznání, stejně ani na nějaké církevní VIP. U Krista není rozhodující to, co se jeví navenek; neohromíme ho okatou zbožností, svými aktivitami, ale vírou a láskou. A dále třeba to, že pokora, vědomí vlastní hodnoty i schopnost sklonit se v úctě před druhými; a také se hned neurážet a nečinit ukvapené závěry, jsou tím, co otevírá nebe a dává vyslyšet našim prosbám. (Zatímco nafoukaná, ješitná pýcha, jej zpravidla zavírá). Ona kananejská žena je pro nás svojí (nikoli poníženou, hrbatou či falešnou) pokorou příkladem. A zejména svojí vírou v Ježíše a v jeho moc. Ježíšova spása má univerzální charakter. Zahrnuje nejen „vyvolené“, ale všechny, kdo se před ním, podobně jako ona žena, skloní. Kdo jej přijmou. A on přijme také nás. Ne pro naše zásluhy (spásu si nemůžeme zasloužit), ale pro lásku, kterou chová ke všem lidem, ke každému člověku. Bez ohledu na jeho původ, vyznání, činy a charakter. To jenom my se tak často stavíme do role soudců. Do role těch, kdo rádi rozhodují o těch druhých; těch, co druhé lustrují, škatulkují, nálepkují. My máme, stejně jako učedníci, tendenci Ježíšovi říkat: „pošli je pryč“. Bohu, který je láska, chceme, stejně jako oni radit. Jak je dobře, že na nás nedá, že nás neposlouchá.
Jiří Vojtěch Černý
