Ježíš prosí za každého z nás
Sk 1,12-14
1 Pt 4,13-16
Jan 17,1-11
7. neděle velikonoční
Nacházíme se v závěru doby velikonoční, v tomto posvátném desetidenní, které otevírá Kristovo Nanebevstoupení a uzavírá Seslání toho, jejž Kristus slíbil. Ducha Utěšitele, Přímluvce, Pomocníka, onoho Dárce darů přemnohých. Už samotné biblické texty nás do této doby, do ovzduší očekávání, uvádějí.
Nejprve prvé čtení ze Skutků apoštolských. „Když byl Ježíš vzat do nebe, apoštolové se vrátili do Jeruzaléma z hory, která se nazývá Olivová, vzdálená jen sobotní délku cesty…“ Sv. Lukáš, autor Skutků apoštolských, nám nic neřekne o Nanebevstoupení – jak se to stalo, jak takové Nanebevstoupení vůbec vypadá, zkrátka neřekne nic tom, co dráždí naši zvídavost; zato podrobně popíše, kde se to stalo. Na Olivové hoře, která je skutečně blizoučko Jeruzaléma, jen přes údolí říčky Cedron, tak daleko, že se to vejde do předepsané vzdálenosti pro židovský Sabat, tj. asi 880 m. Proč tolik porobností o místě, a tak málo o ději samém? To proto, že Lukáš není novinář, ale vzdělaný Řek, který zaznamenává „zprávu z druhé ruky“ (nebyl přímým účastníkem), a který sděluje fakta nezachytitelné a beztak nesdělitelné, skutečnosti. Ostatně ve faktických podrobnostech dále pokračuje. Kristovi učedníci nevystupují po Kristově Nanebevstoupení do chrámu, do samého středu náboženského života (jak by se dalo očekávat), ale vstupují do jednoho z domů a jednomyslně se modlí. Toto je to důležité, co víc, nejdůležitější, a Lukáš právě toto zachytil. Apoštolové jsou spolu, vytváří SPOLEČENSTVÍ PRVOTNÍ CÍRKVE, a jsou s nimi i ostatní, i ženy, které Ježíše doprovázeli a je s nimi dokonce i jeho matka – PANNA MARIA. Základem církve budou nadále vždy apoštolové – (pozdější biskupové, kněží), ale také laici, muži i ženy. A vždy bude uprostřed nich MARIA – MATKA CÍRKVE. Zmínka o ní je opravdu důležitá: tím se poukazuje nejen na její úlohu v dějinách spásy, ale také na to, že je to právě ONA, kdo stojí na počátku evangelia a Skutků apoštolů, na začátku Ježíšova života a života církve vůbec. Církve, která je jednotná. To je jeden z charakteristických prvků Kristovy apoštolské církve: společenství a jednota. A spojovat je bude - jednomyslná modlitba. To je další důležitý prvek církve. SPOLEČNÁ MODLITBA. Modlitba provází život prvních křesťanů, po Kristově odchodu, který jim byl Učitelem modlitby, v ní očekávají příchod toho, kterého jim Ježíš slíbil. DUCHA SVATÉHO. Ještě neví, co bude jeho příchod znamenat, netuší nic o plamenech ohně, o jeho darech a charismatech. Ale společně vytváří tu jedinečnou atmosféru pro jeho příchod. Jednotu, společenství, jednomyslnost. Duch svatý bude napříště sestupovat právě a jen na ty, kteří budou žít ve svornosti, v bratrském společenství, v otevřeném očekávání, v touze po setkání s Ježíšem v Duchu a v Pravdě.
K takovému společenství církve, prošlému plameny svatého Ducha, ale také zocelenému žárem pronásledování, se obrací sv. Petr ve své epištole: „Radujte se, že máte účast na utrpení Kristově… blaze vám, když musíte snášet urážky pro Kristovo jméno, neboť na vás spočívá Duch slávy, to je Duch Boží…“ To je podivný důvod k radosti, pro nás by dnes byl zhola nepřijatelný. Radovat se z utrpení, urážek, pronásledování… Pro prvotní církev byla ovšem tato slova povzbuzením, pro ně trpět pro Krista nebylo obětí, ale ztotožnění se s Kristem bylo prožíváno jako milost. Jako znamení přítomnosti Božího DUCHA. Jako oslava Otce.
O oslavě své i Otce mluví Ježíš v tzv. „Velekněžské modlitbě“. Část jsme slyšeli v evangeliu – a upřímně řečeno, ani ona nám není moc srozumitelná: „Otče oslav svého Syna, aby Syn oslavil Tebe“. Ježíš si nebuduje kult osobnosti, ani nestaví pomník svému Otci, tak bychom výraz „OSLAVIT“ možná vnímali dnes my. Biblické oslavení znamená „dokončení díla“, zde naplnění té hodiny, která přemůže smrt a dá lidem věčný život. O to jde Ježíši v předvečer jeho utrpení, kdy je tato „velekněžská modlitba“ pronesena.
Ježíš prosí Otce za ty, které mu dal; za ty, jež jsou Otcovi. Za ty, kteří ponesou zvěst o Otci, o jeho Synu, o lásce, o smyslu života i utrpení, dále. A kdo pro svůj postoj křesťanů budou trpět. Dokonce přinášet i největší oběti. Za ně Ježíš prosí v posledních hodinách svého života. Prosí za církev. Prosí za nás, za každého z nás! Naší odpovědí na tuto prosbu je zůstat v Kristově lásce. A to je možné jen v modlitbě, jen v církvi, jen za cenu obětí. Obětí přinášených s láskou a s radostí.
Tertullián říká: „Šťastní, kdo znají Otce.“ Znát Otce není záležitost poznání a rozumu, ale srdce a lásky. Kéž bychom byli těmito šťastnými. Kéž bychom se radovali z blízkosti Otce i Syna i Ducha sv.
Jiří Vojtěch Černý
