13.03.2021, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Ježíš odhalí farizeům, ale i nám, pravou tvář Boží spravedlnosti: Ne spravedlnost podle vnějších zásluh, ale podle srdce

Ježíš odhalí farizeům, ale i nám, pravou tvář Boží spravedlnosti: Ne spravedlnost podle vnějších zásluh, ale podle srdce

Lk 18,9-14

Sobota po 3. neděli postní

V podobenství, které jsme právě vyslechli, mimochodem, dobře známém a doslova čítankovém, klade Ježíš proti sobě dva typy, dvě naprosto rozdílné postavy - rozdílné co do postavení, co do náboženské horlivosti, ale především, a to nám lidem uniká, (protože my se zaměřujeme především na to, co je vidět) – celník a farizej jsou naprosto rozdílní co do vnitřní pravdivosti a upřímnosti.

Jeden je pyšný, druhý pokorný; jeden vidí jen svou samolibou dokonalost, druhý si je vědom své nedokonalosti. Jeden uctívá Boha ústy, ale ve skutečnosti Boha nemiluje a nepotřebuje; druhý nemá navenek s Bohem a náboženskou horlivostí nic společného, a přece ví, že Boha potřebuje a touží po jeho odpuštění. FARIZEJ A CELNÍK…

Než se ponoříme do tohoto Ježíšova krásného podobenství, připomeňme si úvodní větu evangelia: „Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství…“

Kdo byli těmi, jimž Ježíš adresuje toto podobenství? Ti, „kteří si na sobě zakládali a ostatními pohrdali“. Jedním slovem: farizeové. Oni byli ti zbožní, ba nejzbožnější. Oni byli ti, kdo to měli u Boha dobré, vždyť pro chrám, pro Boha tolik obětovali a vykonali. Oni byli ti „lepší“ než ostatní (vždyť se tolik modlili, nevynechali jedinou nábož. oslavu, oni byli ti, bez nich by se společenství Izraele- a nejspíš ani Pán Bůh neobešli).

Zbožní, vzorní, spravedliví… A právě jim adresuje Ježíš toto podobenství! Dva lidé jdou do chrámu, aby se pomodlili, ale jeden z nich je právě náš FARIZEUS, a druhý, druhý je CELNÍK. Jenomže, víte, kdo byl ve své době celník? Zloděj, podvodník, lump a darebák, napůl kolaborant s Římem, pro které Vybíral daně a vždy mu mnoho peněz uvízlo za prsty, či lépe, ve vlastním měšci. A to peníze vlastních soukmenovců, vlastních sousedů. Zkrátka prototyp největšího hříšníka. Slušný člověk by se s „takovým“ ani nestýkal… Jenomže i on je přece potomek Abrahámův, i on věří v Boha Hospodina, ano, jde do chrámu, aby se i on modlil… (Ještě že má tolik „soudnosti“, že se necpe mezi „slušný“ lidi dopředu.) Zůstane stát vzadu v chrámu, schován v přítmí předsíně, ani oči se neodváží pozdvihnout k nebi, k Bohu, pln kajícnosti, vědomý si svých hříchů se bije v prsa a prosí: „Bože, buď milostiv mě hříšnému!“

To farizej, ten se nemá za co stydět, ten se nemusí před nikým schovávat! Jde hezky dopředu, konečně, aby bylo všem jasno – tedy i Pánu Bohu, kdyby náhodou zapomněl, a vycinká mu všechny své zásluhy – jak je jiný, lepší, než ta všechna chátra kolem, kterou On, Hospodin, musí také strpět ve svém chrámu. „Já, Pane, nejsem jako ti ostatní, jako ten – no vidíš ho! – jako ten celník! Já, já se postím, - dokonce 2x za týden; já odvádím desátky, nejen z toho, co přikazuje Zákon, ale ze všech svých příjmů… (Ještě, že mně Bože máš!) Jak by to vypadalo, kdyby na světě byli jen takoví hříšníci, jako třeba ten celník vzadu! Děkuji Ti, Pane, že jsem tak dokonalý!

Ježíš vypráví toto podobenství právě farizeům. Ti méně chápaví pokyvují hlavou, ti chytřejší cítí Kristovu ironii – ale jak ledová sprcha pro všechny, jak políček jejich pýše, musí působit závěr podobenství: „Říkám vám, celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus!“

Jakže! Spravedlivý, zbožný farizeus, že by nebyl ospravedlněn?! A ten darebák celník Ano?! Co je tohle za spravedlnost, co je to za pořádek!?

Ježíš odhalí farizeům, ale i nám, pravou tvář Boží spravedlnosti. Ne spravedlnost podle vnějších zásluh, ale podle srdce! Spravedlnost Boží lásky. Lásky, která miluje a přijímá hříšníky, která jim odpouští, když jsou ochotni přiznat si svou hříšnost, svou slabost. A také spravedlnost Božího hněvu, který odsuzuje všechny ty pyšné, bezchybné, nafoukané a navenek dokonalé, kteří dělají třeba i nemalé dobré zbožné skutky; ti kdo se modlí, ale ne z lásky k Bohu, ale z lásky k sobě. A hlavně: „aby to všichni viděli…!“

To je to, co nazýváme farizejstvím: zbožnost jen na oko; dobré skutky bez lásky a oběti pro druhé; spravedlnost bez milosrdenství; pýcha a povyšování se nad druhé.

I kdyby takový farizej stál na společenském žebříčku sebevýš, i kdyby stál u samého oltáře, či dokonce za oltářem! (a jsou tací) – nebude u Boha ospravedlněn. A naopak: i kdyby se největší hříšník, který si je vědom svých hříchů, schová sebelépe, Bůh jej uvidí; když si hříšník přizná své viny, Bůh jej ospravedlní; když hříšník s lítostí a pokorou vyzná své hříchy, Bůh mu odpustí. U Boha totiž platí jiná měřítka: Prví budou poslední; poslední budou první.

Hříšník bude ospravedlněn, pyšný ospravedlněn nebude.

Ten, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen!

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru