Ježíš nás nesoudí

Flp 2,1-11           

Mt 21,28-32

26. neděle v mezidobí

Začnu dnes druhým čtením, listem sv. Pavla. Tento bývalý farizej a pronásledovatel Ježíšových učedníků, píše do Filip list, který je doposud klíčovým textem pro nauku o Kristu – Christologii. Hymnus, který zde zazněl, jste jistě vícekráte slyšeli, ono: „Ježíš, ačkoli má Božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha vyznat: Ježíš Kristus je Pán!“  Než však sv. Pavel tato slova napsal, prošel si hlubokou konverzí, bolestným obrácením, ponížením a nesčetnou bolestí. Pro svoji vnitřní pravdivost, poctivost a otevřenost, toho byl schopen, zatímco jeho současníci, náboženští předáci a farizeové, toho schopni ani ochotni nebyli. Přitom jim lekce dával sám Ježíš pěkně do očí a bez servítek. Tak třeba dnes, kdy jim nastavil zrcadlo o plnění Boží vůle a s tím související spáse.

Jako vzor zde Ježíš ukazuje na dva syny. Jeden je ono překotné „Ano Pane, samozřejmě Pane, jistě, jistě“, ale „skutek utek“. A druhý, upřímně: „Mě se nechce“, ale potom, když přijde na řadu svědomí a láska k Otci, přece jen splní Jeho přání, jeho vůli.

My v běžné, každodenní rovině toto Kristovo podobenství dobře známe. Je mnoho nespolehlivých, snadno slibujících lidí, také vypočítavých, kteří všechno slíbí a pak to buď neudělají vůbec, nebo onen závazek hodí na krk jinému a sami sklidí uznání. (A teď před volbami je třeba nejen se nenechat uchlácholit a navnadit sliby, ale podívat se, zda jsou reálné a zda slibující už něco splnili. Slibovat kupř. pár stovek důchodu navíc za cenu tisícovek daňových zátěží pro všechny, slibovat hory doly za cenu zadlužení dalších generací a vydrancování kulturního a přírodního bohatství … no comment.)

Až příliš často slýchávám rčení: „slibem nezarmoutíš“, a přiznávám, že mě „zvedá ze židle“. Slib je ústní závazek, slib je něco, za čím je třeba si stát, děj se, co děj. Samozřejmě, je třeba slibovat jen dosažitelné – a pak: splnění slibu je věcí charakteru a cti.

Avšak najdou se i tací (naštěstí), kteří jasně řeknou, tohle nemohu slíbit, a ti nejupřímnější řeknou třeba i ono: „nechce se mi“, ale pak jim to nedá a jdou a udělají. Všichni okolo je odsoudí za ono „nechce se mi“ a málokdo je pochválí za to, že překonali svoji nechuť, a to či ono, možná nepříjemné, možná i namáhavé, udělali. Na této rovině Ježíši a Jeho příkladu dobře rozumíme. I my známe mluvky, kteří se hřejí na výsluní a sklízí potlesk za práci druhých, a ty, které není moc vidět a slyšet, ale za nimiž nejsou jen prázdná slova, ale skutky. Poznáme je po ovoci, jenomže, kdo si dá čas a námahu dívat se dál za slova?  Žijeme sice ze sice skutků, ale dáme více na slova. (A čím hlasitější a prolhanější – tím více jim věříme …)

Nicméně zpět k evangeliu. Pro přiblížení je třeba podívat se na to, komu vlastně, a v jaké souvislosti, Ježíš toto podobenství říká. „Ježíš řekl velekněžím a starším lidu.“ A to poté, co se jej, jsa pohoršeni jeho vystupováním, ptali: „Jakou mocí činíš takové věci?“ Tedy těm, kteří „něco znamenali“, kteří byli autoritami ve své době. Náboženským předákům, kteří se snadno mohli najít v příkladu druhého syna, který navenek ochotně přitakává Boží vůli (vůli Otce), ale ve skutečnosti si hledí jen svého prospěchu, svých zájmů a vůlí Otce se jenom navenek ohání, avšak ve svém životě ji neplní. Oni mohli dobře pochopit, co jim chce Ježíš říci, ale to by znamenalo připustit si, že Ježíšovi učedníci, jeho přátelé, a to i z řad pohrdaných hříšníků – celníků a nevěstek, jsou těmi prvními syny z podobenství. Kteří sice neradi a neochotně, ale přece, splnili Otcovu vůli, a tak se stali těmi, kteří pro své jednání vejdou do Božího království, zatímco oni! náboženští profíci a vážení muži, by snad měli zůstat za jeho branami!?! „Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království!“

A aby nemohlo být pochyb, jak to myslí, přidá Ježíš příklad jejich postoje ke svému předchůdci, Janu Křtiteli, o jehož poslání Božím mluvčím nemohlo být pochyby. „Přišel k vám Jan, a neuvěřili jste mu. Celníci však a nevěstky mu uvěřili.“ Jak říká Ježíš jinde: Jana Křtitele prohlásili za blázna, fanatika, výstředníka a Ježíše za žrouta, pijana a přítele celníků a hříšníků – zkrátka pohrdané chátry. Těmito slovy na adresu farizeů, si Ježíš dovolil dost – a oni mu to už zanedlouho spočítali, tato řeč předchází posledním velikonočním svátkům, kdy bude Ježíš, i jejich zásluhou, ukřižován.

Ještě se vrátím k oněm dvěma synům. Mohou nám být příkladem i v tom, jak žijeme svůj duchovní život: Jeden syn říká „Ano Pane“, ale nejde pracovat na otcovu vinici. Je to nedělní křesťan, typu: „Já přece chodím do kostela (narozdíl od davu neznabohů odvedle), já žiji ve spořádaném manželství (narozdíl od rozvedených sousedů), já nekradu (narozdíl od spolupracovníků), já poctivě pracuji (narozdíl od příživníků), já, já!“…  Tohle všechno, nenechme se mýlit, je postoj těch, kteří se podobají prvnímu synu, který říká ono laciné: „Ano, Pane ...“ Lidí spokojených se sebou samými, kteří už jsou ve vlastních očích tak dokonalí, že už na sobě nemusí pracovat, nic vylepšovat.  Pak jsou ti druzí, podobní druhému synu. Ti, kteří jsou schopni (a hlavně ochotni) jít do sebe, uvědomit si svůj dluh vůči Bohu, vůči svému životu i vůči svým bližním. Nechce se jim.  Nechce se jim, (a komu by se chtělo) - hrabat se ve svém svědomí, usilovat o změnu ve svém životě, angažovat se, bojovat sám se sebou… a přece … Tomuto postoji se říká OBRÁCENÍ, a je to to nejtěžší v životě křesťana. Obrácení = uznání své slabosti, hříšnosti, pohodlnosti, neschopnosti proměny svého života na straně jedné a z toho plynoucí změny: práce na sobě, na svém vztahu k Bohu a okolí. Nejde totiž jen o to, přiznat si svoji bídu, to ještě dokážeme, ale vyvodit důsledky! Jít na to pole a makat. Změnit ono prvotní NE na ANO. Ježíš nedělí lidi na ty: „Ano, Pane“ a na „Nechce se mi“, ale spíše na ty, kteří si o sobě nafoukaně myslí nepravdu (např. „už jsem toho pro druhé udělal dost, já se nemám z čeho zpovídat…) a na ty, kteří o sobě smýšlejí pravdivě a vyvodí z toho důsledky. Ježíš nás nesoudí, to nechá až na Poslední soud, On nám do poslední chvíle dává možnost změnit svůj postoj, obrátit se a otevřít se Bohu. Být těmi, kteří třeba i neochotně a bez nadšení, dělají to, co cítí, že dělat mají; zatímco prázdní mluvkové a slibotechny utřou nos v Kristově konkursu na Boží království.

Jiří Vojtěch Černý