Ježíš nám dává stále možnost volby...
Mt 28,8-15
Pondělí v oktávu velikonočním
NEBOJTE SE! To jsou první Kristova slova po jeho Vzkříšení. Slova adresovaná ženám, které zmateny a rozechvěny běží oznámit apoštolům tu úžasnou novinu, že hrob je prázdný. NEBOJTE SE! To jsou slova, která zaznívají přes dva tisíce let, slova určená všem lidem: NEBOJTE SE!
První slyší tato slova několik žen. A přijmou je sice se strachem, ale i s velkou radostí. To není protimluv, strach i radost lze skutečně prožívat ve vypjatých situacích společně. Ženy, tyto citlivé bytosti, si nekladou otázky, zda je Kristus přízrak, či ne; zda je možné, aby se zjevil či nikoli, a svému milovanému Pánu a Mistru se vrhají k nohám, aby je objaly. Svou ženskou intuicí jej bezpečně poznávají a poslání, které jim Ježíš svěří, splní s radostí a bez pochybností. Ti, kteří naopak pochybují, jsou apoštolové. Vždyť nebyli schopni uvěřit ani živému Kristu tváří v tvář.
A tak tohoto velikonočního jitra vidíme na jedné straně ženy, které okamžitě uvěří svou ženskou intuicí lásky a na druhé straně apoštoly, kteří mají strach a pochybnosti. Kteří potřebují pro svou mužskou racionalitu důkaz. Jim, mnohem více než ženám, patří ono Kristovo: NEBOJTE SE! A také Jeho POKOJ VÁM!
Na scéně u otevřeného hrobu vystupují však i jiní. Ti, kteří mají opravdu strach. Jsou to jednak stráže. Římští vojáci, otrlí, ale spolehliví. Je nemyslitelné, aby římský voják usnul na hlídce. Aby upadl do spánku, nebo do mrákot či bezvědomí. Ti vojáci mají obrovský strach. (Za selhání, za nesplnění úkolu jim hrozí nejvyšší trest.) Neběží hned za svými veliteli, ale: za těmi, kteří to všechno spískali. Za veleradou, kněžími a farizeji. Ale i oni jsou, jakmile se dozvědí o prázdném hrobu, plní strachu. Moc dobře vědí, co to znamená, Kristus to přece jasně říkal, že po třech dnech Vstane z mrtvých. To je pro ně naprostá prohra, fiasko jejich politických a náboženských plánů. Celá suita starších a velekněží má ještě poslední možnost - zaslechnout ono Kristovo NEBOJTE SE!, a uvěřit, uznat Ježíše za Mesiáše. Ale oni nechtějí. Nechtějí připustit Kristovo vítězství a svoji porážku. Nechtějí změnit své smýšlení., A proto, pro tuto svoji zaslepenost, osnují další plány, spřádají další intriky, dopouštějí se dalších lží a podvodů.
„Řekněte, že jeho učedníci přišli v noci a ukradli ho.“ A tuto kardinální lež ještě podepřou špinavými penězi. Nebyla to zrovna laciná lež, museli podplatit stráže i velitele. Ale zdánlivě zachránili situaci. Našli řešení pro ně neřešitelného, našli kolektivního viníka a zlikvidovali společného nepřítele. Syna Božího. Umlčeli i svůj strach.
My dnes víme, jak tragický byl jejich omyl.
Ale příliš poučitelní nejsme. Protože i my máme strach. Ano, strach. Strach přijmout Pána Ježíše jako „Pána svého života“. Strach vyjít ze sebe. Strach nechat si Kristem uzdravit svou duši. Strach opustit zažité a zaběhané. Strach odhodit zátěž svých vlastní lží, kompromisů a předsudků. Strach uvolnit pouta svých závislostí a zlých návyků. Strach změnit svůj život.
Jsme více podobni oněm velekněžím, než apoštolům. Apoštolové uvěřili ve Vzkříšeného Krista, odhodili svůj strach a vyšli do světa hlásat Krista. Farizeové zůstali tam, kde byli a jací byli, zůstali otroky své lži, a netrvalo dlouho a křesťané jim přerostli přes hlavu. Nešlo je umlčet, protože PRAVDA je neumlčitelná a nepodplatitelná. Velekněží setrvali ve svém strachu, ve své duchovní smrti, křesťané uvěřili Kristovu: NEBOJTE SE a přijali nový život.
Starší izraelského národa chtěli mít poslední slovo. Prosadili svoji lež. Ale. Zapomněli, že pravdu a poslední slovo má vždycky Bůh. Nikoli člověk. Jsme svědky, že o Velikonocích neměl poslední slovo člověk. Ten dokáže jen postavit kříž, vykopat hrob a zavalit jej kamenem. Bůh však kámen odvalil a nechal promluvit svého Syna - a ten říká: „Nebojte se. Já jsem přemohl svět. Já jsem vzkříšení a ŽIVOT“.
Ježíš nám dává stále možnost volby - setrvat ve starém: v hříchu, strachu a lži; nebo uvěřit, nechat se oslovit a proniknout jeho slovem. Stát se novými lidmi. A: NEBÁT SE!
Jiří Vojtěch Černý
