21.04.2019, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Ježíš byl vzkříšen z mrtvých!

Ježíš byl vzkříšen z mrtvých!

Jan 20,1-9

NEDĚLE ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ

Je nedělní ráno. Ráno, co do významu prvé a největší. Ráno, které změnilo běh celých dějin a které se dotýká každého člověka. Ráno, kdy hrob, který měl navždy pohřbít vzpomínku na Ježíše Nazaretského - i na všechny ty mimořádné okolnosti jeho života a zejména nepochopitelnou tragiku posledních hodin a dní, nezůstal věren svému poslání; nezůstal navěky uzavřen, aby v sobě spoutal definitivu smrti, ale – proti všem předpokladům, proti všem pravidlům, proti všem strážím, a konečně i proti přirozeným zákonům – neukrývá v sobě mrtvolný zápach rozkládajícího se těla, ale je otevřený, plný vzduchu a světla a – je prázdný!

Není bez zajímavosti - a vlastně nás ani nepřekvapí, že jsou to ženy – ano, ženy, nikoli muži, které se první setkávají s nepochopitelnou realitou prázdného hrobu. Mužská racionalita vyčkává, hledá odpovědi – zatímco ženská vřelost, láska ke Kristu se neohlíží na důsledky a pospíchá prokázat poslední službu tomu, kterého tolik milovaly.

Je tedy ráno, prvního dne po sobotě; také první možná chvíle pro to, aby bylo možno jít ke hrobu. Slabé ženské ruce však nemají sílu mužských paží a proto také otázka – ne však plná obav a pochybností jako u učedníků, ale zcela praktická: „Kdo nám odvalí ten těžký kámen, jež zakrývá hrob?“ Stačí však přijít blíž, na dohled – a problém je vyřešen. Kámen je odvalen, hrob je otevřen. Ženy, zde jmenována Maří Magdaléna, nezkoumá co a jak - otočí se a běží sdělit učedníkům tuto novinu. A přidává i svůj komentář: „vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili!“

Tolik ženy. Pro svoji vřelost, citovost, bezprostřednost se právě ony stávají prvními hlasatelkami Vzkříšeného Krista. „Vzali Pána z hrobu“ – neřeší kdo, kdy a jak – ale to, že neví kde je Pán. Jde jim o Pána, ne o vysvětlení nevysvětlitelného. Chtějí jeho tělo pomazat mastmi, chtějí jej uložit s láskou a pietou, snad naposledy pohladit jeho drahou tvář …

Včera v noci, o obřadech velikonoční vigilie, jsme zakončovali lekce rovněž evangeliem o prázdném hrobu. Možná nebude škodit připomenout si jednotlivá evangelia, tak, jak je o vigilii během tříletého cyklu čteme.

Tak sv. Matouš mluví o zemětřesení a andělu Páně, jež odvalil kámen. V bílém rouchu sděluje ženám: „Vy se nebojte. Vím, že hledáte ukřižovaného Ježíše. Není tady. Byl vzkříšen, jak řekl.“

V Markově evangeliu vidí ženy mladého muže rovněž v bílém rouchu, který je uklidňuje: „Neděste se, hledáte Ježíše Nazaretského, který byl ukřižován? Není zde, byl vzkříšen. Toto je místo, kam ho položili.“ Do třetice u sv. Lukáše jsou to už dva muži v oslnivě bílém rouchu. I oni ženy uklidňují a ptají se: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen!“

Až na vnější rozdíly, týkající se oněch andělských bytostí, jde vždy o stejnou, a tu nejpodstatnější zprávu – Ježíš, kterého hledáte v hrobě, v říši mrtvých, je živý. Není zde, byl vzkříšen!, není už spoután prostorem ani časem. Toto je nejautentičtější, nejdůležitější sdělení, které kdy v dějinách celého vesmíru zaznělo. Ježíš, Boží Syn, je živý! Není zde, byl vzkříšen!

A co ženy? Nerozprchnou se plni strachu, jako apoštolové po Ježíšově zatčení. Pravda běží, ale na pokyn andělů, oznámit učedníkům onu nepochopitelnou zvěst. Hrob je prázdný, Ježíš je vzkříšen!

Janovo evangelium, kterému jsme naslouchali, rozvíjí příběh velikonočního rána dál. Učedníky zpráva zasáhne a oni, konečně!, začnou jednat. Rozběhnou se k hrobu – v zemích Orientu není běžným jevem, aby dospělí muži běhali. Jan, jako mladší doběhne pochopitelně k hrobu dříve, ale respektuje Petrovu autoritu. Nahlédne dovnitř, ale počká na Petra. Ten vchází do hrobky a vidí pruhy pohřebního plátna i složenou roušku, která zakrývala Kristův obličej. Petr, ač stojí uprostřed hrobu je stále oním těžkopádným Petrem, nechápe, nevzpomíná si na slova Kristova, nedokáže se v nastalé situaci orientovat. Jinak je to s apoštolem Janem. Tento „mystik lásky“ nepotřebuje pádné argumenty a jasné důkazy – „potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil.“

Vstoupil, viděl, uvěřil! To je zásadní výpověď. Všichni ostatní, krom Jana, byli také přímými účastníky děje, všichni rovněž mohli vidět – a slyšet Kristova slova – ale bude jim ještě, někomu i dost dlouho, trvat, než uvěří. Uvěří – ne pochopí. (Právě snaha pochopit, analyzovat, zpracovat rozumem, bude po celá další století pro mnohé překážkou, aby, jako sv. Jan, jednoduše uvěřili.) Vzkříšení nelze vysvětlit. Nelze jej popsat. Vzkříšení je třeba uvěřit. Pouze s vírou a s otevřeným srdcem se lze stát účastníky a co víc, nositeli, velikonoční události – Ježíš byl Vzkříšen z mrtvých! Je zde, s námi a uprostřed nás, byť neuchopitelný. A přece stále přítomný, jednající, milující. Mám za to, že o tom jsou velikonoce. Naše víra stojí na události oné Velké noci, kdy byl kámen odvalen, skály pukaly a země otevřela své propastné hlubiny, aby vydala nejdrahocennější poklad. Vzkříšeného Božího Syna. Toho, kterého už nikdy, nic a nikdo nebude moci spoutat, omezit. Komu nic a nikdo nebude moci zabránit v tom, aby nás, vykoupené jeho vlastní krví, miloval a znovu a znovu nás vyváděl z hrobů našich hříchů, selhání a pochybností. Toho, ke kterému můžeme až do konce věků naléhavě volat: „Ježíši Ukřižovaný, smiluj se nad námi!“ A On, On se smiluje! CHRISTUS RESSUREXIT! ALLELUIA.

Jiří Vojtěch Černý

 

Banner-zajezd-Kanarske-ostrovy

 
Nahoru