29.11.2016, autor: ​Luboš Nágl, kategorie: Příběhy

Jen tu nudli si už neutírám do rukávu

Jen tu nudli si už neutírám do rukávu

Můj tata byl voják. Nebyl ale tankista, ani artista v Armádním Uměleckém Souboru. Byl leteckým mechanikem. Čaroval ve hvězdách hvězdicových leteckých motorů, mazal táhla, kontroloval budíky v kokpitu a dloubal něžně dlaní do vrtule v době mechanické zamilovanosti. Někdy v době jeho námluv s  vrtulí zřejmě došlo k zásahu do mé genetické výbavy. Snad tatova láska k letadlům nebo možná můj pozdější styk s nimi, kdy jsem jako malý kluk osahával jejich půvabný trup, čichal vůni leteckého benzínu a rukama od šmíru si otíral věčnou nudli u nosu zapříčinilo, že se do mého genofondu vloudila příchylnost k letadlům. Jinak si totiž neumím vysvětlit, že mojí oblíbenou četbou bylo Letadlélko Káně, ač to povinná školní četba nebyla a raději než na čoudící pekařský náklaďák Robur na silnici, jsem se díval na bachratý dvojplošník Andulu, ze které vysoko na nebi vypadávaly špendlíkové hlavičky parašutistů. Jak šel čas, postupně jsem Letadélko Káně vyměnil za Rychlé šípy, verneovky, knížky Karla Maye, Čapka, Ferlinghetiho a šekové knížky, ale nostalgie zůstala a vracela se, kdykoliv jsem vidět pelášit oblohou báječné muže na létajících strojích. Kdybych tak mohl i já... Pod kopcem, na kterém žijeme, je malé letiště pro sportovní letadla. A tak když se o víkendu objevila u cesty cedule Vyhlídkové lety, probudil se ve mně dřímající kluk, který mávl rukou nad hloupou námitkou o nutnosti vyrovnaného rodinného rozpočtu, vzal jsem malé děti a velké peníze a vyrazil k letišti, kde rolovalo Káně v převleku zet stočtyřicetdvojky. Aby to bylo dobrodružnější, děti ve spěchu zabouchly auto i s klíči, peněženkou a digitálem uvnitř. Takže vidina dokumentace vzala zasvé hned zkraje. Navíc jsme museli pokorně škemrat o let na dluh. Ale nakonec jsme přece jen seděli v těsném kokpitu, pilot zmáčkl startér, motor zavrčel a vrtule se párkrát líně zavrtěla. Pak si hvězdicový bohatýr pořádně lokl nízkooktanového benzínu, zaržál, vrtule rozčísla vzduch a stříbrný krasavec se pohnul ze stojánky ke startovací dráze, jakoby ho někdo táhl za neviditelnou uzdu. Startovací dráha je ovšem dost vznešený název pro to, po čem se měl rozběhnout k nebi ten nebohý létající stroj. Byl to totiž kilometrový pruh poněkud zanedbané louky, na kterém si udělali krtci v nestřežené chvíli mistrovství světa o nekrásnější patrový krtičinec. Pilot byl ovšem hluboce nad věcí, dal plný plyn, a vyrazili jsme tryskem kupředu. Letadlo se vzpínalo jako závodní kůň na pardubické oranici, výmoly bily palicemi podvozku do nebohého těla letadla a skrze něj pak i do našich těl, ale pilot jen se širokým úsměvem přitáhl před koncem startovací dráhy, kde už na nás číhala řepa a silážní jáma, knipl, země se odlepila od našeho podvozku, klesala níž a níž a můj klukovský sen ke mně kráčel s otevřenou náručí jako Kristus po hladině Genezaretského jezera. Aby pilot ukázal, že má situaci pevně pod kontrolou, rozhodl se pro obrat čelem vzad. Postavil letadlo do stoje spatného levým křídlem kolmo k zemi a provedl  prudkou otáčku. Zatímco stroj a naše těla poslechla pokynů gravitace, některé naše svéhlavé vnitřnosti si umínily chovat se po svém. Zatímco my seděli pevně na sedadlech, srdce padalo níž a níž, zatímco žaludek se zvedal a byl místy až v krku, jako by si chtěl i on za ty peníze přijít na své a kouknout se na chvíli ven. Pilot zvolnil tempo, letadlo se rozběhlo mírným poklusem nad okolními vesničkami a my mohli pozorovat důvěrně známou krajinu z místa, odkud jsme si ji ještě nikdy neprohlíželi. Byla to nádhera, udělat mírumilovný nálet na naše stavení a zamávat překvapeným klukům, kteří před domem hráli fotbal. Pak se letadlo stočilo směrem nad město, kde jsem jako malý spřádal své sny a které znám za ta desetiletí nazpaměť. Jenže pouze z polohy ležícího střelce a blátošlapa. Při pohledu shora je to najednou úplně jiné město. Člověk viděl vždycky jen honosný vývěsní štít a nóbl fasádu. A najednou tady byly za tou vypulírovanou nádherou také dvorky s všelijakým harampádím, skryté zahrady a neznámá stínadla, schovaná mezi činžáky. Svět z výšky jeví se úplně jinak, i spory a problémy dole zdají se jaksi malichernější. Museli jsme se ženou pospíchat od oběda, abychom stihli odlet a tak zůstalo nádobí doma neuklizené. Jsou okamžiky, kdy hrozí, že pro tyto neodpustitelné zločiny vypukne třetí světová válka, ale tentokrát byla manželka klidná a s láskou a pýchou se dívala shora na náš domov. Je krásný. Pilot ještě několikrát zakroužil, pak prudce poslal letadlo dolů a naše žaludky opět nahoru. Opakoval se nálet a průnik krtičincy na přistávací ploše a pak už jen Káně unaveně rolovalo ke stojánce, kde čekal náš automobil a v něm zamčené klíče, digitál a peněženka. Sebral jsem opodál ležící tenký drát, udělal smyčku a za pár vteřin otvíral peněženku, abych zaplatil pilotovi vzdušné. Podíval se s uznáním na bleskové otevření auta a pravil: „Vy ale máte zkušenosti.“ Usmál jsem se. Jak by ne, říkal jsem si v duchu. Můj tata byl letecký mechanik a já mu přece kdysi pomáhal. Od té doby se toho zas tak moc na světě nezměnilo. Jen tu nudli si už neutírám do rukávu.

Luboš Nágl

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru