24.12.2017 17:00, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Jen jedno je zapotřebí

Jen jedno je zapotřebí

Sam 7,1-16

Lk 1,26-38

4. neděle adventní

Jednou – a řekl bych naštěstí – to hlavně pro kněze, za 6-7 let nám vyjde oslava 4. neděle adventní na 24. prosinec, tedy na den, který od nepaměti nazýváme Štědrým dnem a kdy večer slavíme Narození Páně.

A tak, díky kalendářnímu rozmaru, v jednom dni, ráno ještě v adventním očekávání, voláme: „Přijď, Pane Ježíši“, vzýváme nebesa, aby seslala Spasitele - a jen o pár hodin později zpíváme už radostné „Nám, nám, narodil se“.

A tak, v kratičkém úseku necelého dne, prožíváme celá staletí od prvních příslibů Mesiáše, (to ve vstupním Ejhle, Hospodin přijde …“ z veršů proroka Izaiáše), přes příslib králi Davidovi, že právě jemu vystaví dům - obrazně řečeno, stane se tělesným předchůdcem toho, jenž bude vládcem celého Izraele - jeho národa, rodiny Judovy, (to u proroka Samuele v prvém čtení), abychom posléze v Lk evangeliu naslouchali slovům, která pronáší Bůh ústy svého posla, anděla Gabriela, o tom, že tento Pán Pánů a Král králů, se vydá na pozemskou pouť prostřednictvím Panny Marie.

A poté, jen co uběhne pár hodin, staneme opět v chrámu Páně, a budeme naslouchat příběhu, kde už Ježíš vystupuje z anonymity věků, a stává se, navenek jako Mariin syn, Slovem učiněným Tělem. To je to pravé tajemství vánoc, kdy Maria porodí svého prvorozeného, zabalí do plének a položí jej do jeslí.

Teď však nepředbíhejme, ještě stále, byť už jen chvíli, musíme čekat. Nechme se oslovit tím, co jsme právě slyšeli. Slova starého, stejně jako nového, Zákona, jsou velkolepou předehrou Narození Páně.

„Až se naplní tvé dny a uložíš se ke svým Otcům, vzbudím po tobě potomstvo, které vzejde z tvých útrob, a upevním jeho království, Já mu budu otcem, a on mi bude synem.“ A tím slova královské předpovědi ještě nekončí: „Tvůj dům a tvé království, potrvá navěky …“

Prorok Nátan, kterého posílá Hospodin s tímto zásadním poselstvím k Davidovi, nepřichází bez důvodu. Krátce předtím si totiž vzal David do hlavy, že vystaví chrám pro Hospodinovu archu, vždyť on, pozemský král, si sídlí v paláci z cedrů a archa úmluvy s deskami Desatera, je chráněna pouhou stanovou plachtou. Toto, jistě bohulibé hnutí mysli, nenechá Bůh bez odezvy. Nejprve sice dá Davidovi pocítit svou velikost: „ty, kterého jsem vzal od stád, kterého jsem JÁ, Hospodin, ozdobil královskou korunou, ty by MĚ! chtěl postavit dům? MĚ, kterého neobsáhnou nebesa?“, ale pak na jeho zbožnou velkorysost odpoví příslibem věčného Davidova domu. (Toho domu, který bude stát na věky na hoře Sion – tak, jako tady bude do konce časů, sice stále sužovaný a pronásledovaný, židovský národ; ale také církev, tato nevěsta Kristova, jíž brány pekelné nepřemohou.)

Po této lekci, v níž Hospodin jakoby usměrňuje Davidovy plány a dává jim konkrétní obsah, přichází příslib Davidových královských potomků, jejichž završením bude „ratolest, vyrostlá z kořene Jesse“. A nejen to, bude současně i panenským květem, které ozdobí lůno Panny Marie.

Jistě už nesčíslněkrát jste slyšeli úryvek Lk evangelia o Zvěstování. O tom, jak, když se naplnil čas, posílá Bůh svého anděla k dívce jménem Marie, aby ji zjevil Boží úmysl, tak neuvěřitelný, že se právě ona, „dívka Páně“, má stát Matkou jeho Syna. Božího Syna.

Jak k tomuto poselství přidat něco nového, dosud neoposlouchaného? Dialog Panny Marie s Gabrielem, celá staletí rozjímán a oslavován, ten nelze vyložit, nelze jej rozebrat jak slovní úlohu a analyzovat spolu s teology. Ten by spíše měl zaznít jak nevtíravá píseň, jak sonet o lásce Boha a tiché, pokorné odevzdanosti nazaretské nevěsty Boží. Té, která je „milostiplná, požehnaná mezi ženami“, bezvýhradně odevzdaná do Boží vůle. Těžko kdy dokážeme pochopit Mariinu pokoru, ale také zralou odvahu. Odevzdanost i bezmeznou důvěru v Boží slovo, jež ji přednáší jeho arciposel. A jaká jsou to slova?! „On bude Synem Nejvyššího! Bude kralovat z Davidova trůnu nad celým Izraelem, co víc, jeho království nebude mít konce…!“ Pravda, i z úst Marie zazní otázka, avšak, na rozdíl od Zachariáše bez špetky pochybností, spíše jen, „jak to chceš, Pane učinit, vždyť já nemám, neznám, muže?“ Odpověď: „Duch svatý sestoupí na Tebe, moc Nejvyššího tě zastíní.“ Zvláštní odpověď – a přece vlastně tak samozřejmá. Ten, jemuž je možné všechno, Všemohoucí, sešle svého Ducha, aby ji přikryl, zastínil, a tak, jako s jeho mocí stvořil celý Vesmír a svět, stvoří v Mariině lůně nový život. Život z Božího Ducha, ale přivedený na svět přirozenou cestou. To proto, aby mohl být jako Adam, jako člověk. Jedním z nás. Jako každý z nás – a přece tak jiný. Jediný. Jedinečný. Boží Syn.

Jak by toto všechno a vlastně mnohem víc, mohla Maria ve chvíli zvěstování pochopit? Nesnaží se o to. Ví, že je v rukou Božích, že je jeho pouhým nástrojem – a tak se odevzdá, a tak mu odevzdá - své vše. Svou minulost, nepochopitelnou přítomnost a z lidského hlediska, tak riskantní budoucnost. Marie se nebojí. Posílena andělovým: „Neboj se, neboť jsi nalezla milost u Boha“, odpoví tak prostince: „jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle slova Tvého.“ Více není zapotřebí. Vše je řečeno, anděl odchází a Maria za krátký čas také. Nejprve za Alžbětou, a pak, z císařského rozmaru (který je však Boží režií – vždyť Jeho a její Syn, se má narodit v městě Davidově), do Betléma. Co bylo dál – o tom budeme rozjímat, z toho se budeme radovat už jen za pár hodin. A nejen o vánocích! Z plodu Mariina: „FIAT – ANO“ žijeme na této zemi, vykoupeni z hříchu Adamova, a s příslibem věčnosti.

Jak je to všechno krásně harmonické, jak je to úžasné. Jsme nájemníky v domě Božím; Maria je nejen Boží, ale i naší Matkou; jsme Božími dětmi; jsme Ježíšovými přáteli; ano, i my jsme naplněni Duchem svatým a i nad námi bdí hejno andělů. To všechno jsme a máme. Jen jediné; jen jedno jediné, je zapotřebí: říci Božím plánům s námi ANO; přitakat tomu, že On, a jen On, bude Pánem našeho života. A každý den, s pokorou podle Mariina vzoru, říkat: „Zde jsem, Pane. Ať se v mém životě stane všechno – VŠECHNO! podle Tvého slova!“

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru