27.02.2022, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Jen člověk dobrého srdce může vnášet do tohoto světa dobro, pokoj, vstřícnost, porozumění, lásku...

Jen člověk dobrého srdce může vnášet do tohoto světa dobro, pokoj, vstřícnost, porozumění, lásku...

Sir 27,5-8

Lk 6,39-45

8. neděle v mezidobí

Texty dnešní neděle jsou, a říkám to skoro až nerad, o morálce. Nikoli však té učebnicové a akademické, nebo – ještě častěji, té, o níž, a na níž, poukazujeme u těch druhých. Vždyť ONI jsou tak často nemorální, zatímco MY? – no NÁS se to přece netýká! Tento náš pokrytecký postoj výstižně vyjadřuje podobenství evangelia o třísce v očích druhých a trámu v očích našich. Než však otevřeme známé Lukášovo evangelium, rozpomeňme se na slova moudrého Sirachovce z prvého čtení. Ten mluví o důsledcích očišťování, a začíná u zdánlivě banálních příkladů. Třeba takového síta. Potřebuje-li hospodyňka oddělit potřebné a užitečné od nepotřebného a zbytečného, vezme si sítko. Potřebuje-li kupř. zedník oddělit písek od kamení, použije katr, stejně i zahradník, chce-li získat životodárný humus. Sirachovec začíná stejným příkladem: „V sítu, kterým se třese, zůstane smetí – právě tak zůstane vina na člověku, když je prozkoušen.“ A pokračuje dále v podobném duchu onoho „prozkoušení“ – kvalitu hrčířského výrobku prozkouší žár pece; strom se osvědčí svými plody, a člověk? Ten se osvědčí podle svých skutků, očištěných od balastu prázdných gest a přetvářky, svými slovy, která jsou plodem myšlenek jeho srdce. Sirachovec, tento autor z přelomu 2. -1. stol. př.Kr. je svojí, přesně zacílenou jednoduchostí svých příkladů, geniální. Stejně, jako byl geniální Ježíš svými podobenstvími. Jedno z nejznámějších jsme právě slyšeli. „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“ Ach ano, kolik třísek – nešvarů, selhání, pochybení, ano i hříchů, vidíme drobnohledem své povýšenosti u druhých a přitom mnohem větší, zásadnější – a zpravidla právě tytéž, které u druhých nejvíce kritizujeme, přehlížíme a bagatelizuje u sebe samých! Poukazujeme na TY druhé, poukazujeme na ně, stavíme se nad ně svými moralistickými odsudky a sami přitom – jsme daleko horší! Jsme mnohdy mnohem většími slabochy, darebáky a hříšníky, než ONI – ti druzí! Přirovnání ke třísce a trámu je velmi výmluvné, tady nemůže nikdo pochybovat, že Ježíš ukazuje na pokrytce, na farizeje své, ale i dnešní doby; na kritiky těch druhých. A také – to si přiznejme – i na nás!

Kristovo evangelium začíná přirovnáním o dvou slepcích. Jeden z nich si je vědom své slepoty –proto také hledá oporu u druhého. Ten se však domnívá, že vidí – ač je rovněž slepý. A výsledek – oba spadnou do jámy! Ve své době je to zjevná narážka na slepotu a povýšenost farizejů a znalců Zákona, kteří jsou o sobě přesvědčeni, že rozumí všemu a lépe, než druzí. Že znají Zákon (a tím i Desatero!) a jen oni jsou těmi pravými, vyvolenými Božími. To je vskutku postoj duchovní slepoty, jejímž důsledkem bývá často pád …

Na závěr dnešního evangelního úryvku pak přidává Ježíš další příklad – podobný onomu u Sirachovce. Jen dobrý strom může plodit dobré ovoce – špatný, i když se tváří sebezdravěji – v případě nás lidí sebesvatěji a dokonaleji, nemůže ve svém výsledku plodit zdravé plody. Nezdravý strom, nezdravé kořeny (kdo je pozná zvenčí?) nevydají jiné, než zase nezdravé plody. A ony, i když napovrch mnohdy nablýskané, jsou uvnitř zkažené, kyselé, nepoživatelné. „Dobrý strom se pozná po ovoci.“ To je velmi užitečná poznámka – podobná Sirachovcově: „nikoho nechval, než ho vyzkoušíš.“ Těch falešných svatých a dokonalých, je kolem nás spousta – a v církvi, nechť je mi odpuštěno, - nejvíce. Těch moralistů kritických k druhým a naopak, k sobě samým tak nekritických suverénů, kteří nesnesou ani sebemenší, a oprávněnou, kritiku. Dobrý strom unese, díky svým zdravým kořenům, i vichřici pomluv a kritiky od všech těch morálních zákrsků, kteří, oblečeni do své skrývané pýchy a suverenity, si hrají na ony dokonalé – a tudíž oprávněné soudit TY druhé.

Na závěr připomenu poslední větu: „Dobrý člověk vydává z dobré pokladnice svého srdce dobro, ale zlý ze zlého vydává zlo. Jeho ústa mluví to, čím srdce přetéká.“ Jak tento výrok rezonuje s oním známým od Matouše (Mt 6,12) „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“

Co je oním naším pokladem? A jaké jsou naše kořeny? A naše srdce? Ono je nejen symbolem našich citů, ale jakýmsi středem celé naší bytosti. A tak – podobně jako onen strom – jen člověk dobrého srdce může vnášet do tohoto světa dobro, pokoj, vstřícnost, porozumění, lásku atd., zatímco člověk se srdcem zatvrzelým, plným žlučovitosti, zášti a závisti, seje kolem sebe jen další a další zlo. Ovoce lidí se zlým, zaslepeným srdcem, přináší jen další zlo, a to plodí další a další – této setbě zla je třeba se statečně a čelem postavit. Ne násilím, ani přizpůsobením se a povýšením zla na normu (jak se přečasto děje). Ale postavit se zlu v moci a Duchu Kristově, a s láskou, avšak důsledně, spravedlivě a pokorně, rozlišovat a pojmenovávat dobro a zlo. Pochválené dobro přinese další dobro, pokoj a radost; pojmenované a na světlo vytažené zlo ztratí svou sílu a moc. Jen jednoho je třeba: všechno – i to zdánlivě nepříjemné a nepopulární, konat s láskou. Jakmile se necháme ovládnout svoji pýchou, záští, závistí, pokrytectvím, ztratí naše jednání onu Kristovu tvář a my se staneme stejně slepými, jako falešní vůdci a kritici Ježíšovy, ale i současné doby.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 

zájezd na Francouzskou riviéru, do Monaka a Lurd

 
Nahoru