21.06.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Jemu na nás záleží

Jemu na nás záleží

Mt 10,26-33

12. neděle v mezidobí

Pokud jste dobře poslouchali, mohli jste v dnešním evangeliu třikrát zaslechnout slovo: „NEBOJTE SE!“ Ano, třikrát se ozývá v dnešním evangeliu tato výzva z úst Ježíšových. NEBOJTE SE! Pokud bychom se domnívali, že je určena nějakým strašpytlům a ustrašencům, pak jsme na pěkném omylu. Ježíš ji adresuje svým prvním učedníkům, těm, kteří bez váhání, (a ono to ani jinak v následování Krista nejde), opustili všechny své lidské jistoty, svou zajištěnou existenci, své rodiny, a vydali se nejistou cestou následování svého Mistra a Pána. Tedy všem těm, kteří už prokázali velkou odvahu, těm, kteří měli důvěru v Boha. A přece, právě jim říká Ježíš ono: NEBOJTE SE!

Neříká to ovšem pouze jim. Přes propast staletí a tisíciletí to říká vlastně VŠEM, všem, kteří jsou ochotní jeho slovo slyšet. Tedy i nám dnes.

Cožpak i my nemáme mnohdy nejrůznější obavy, úzkosti a strach? Máme. A máme je často právě tehdy, když jde o to, opustit zaběhané, jisté a pohodlné a něco podstatného ve svém životě změnit.

Všichni se bojíme. Každý máme svůj osobní strach. Strach ze zkoušky ve škole; strach, že přijdu o místo a nenajdu nové; strach, že nevyjdu s penězi; strach, že nezvládnu zadanou práci; strach, že nezaplatím úvěr; strach z nemoci; (v poslední době mnohé až ochromil strach z pandemie koronaviru); strach z bolesti; strach, že mě můj partner, partnerka opustí; strach, že selžu, že nenaplním očekávání druhých, strach z osamělosti a odkázanosti na druhé - strach, strach… Stále jen strach. A právě do tohoto našeho strachu zaznívá, nebo lépe, může zaznívat, (to když budeme chtít slyšet), ono Kristovo: NEBOJTE SE.

Kristovo NEBOJTE SE v dnešním evangeliu, je ovšem z jiného soudku, týká se našeho strachu z víry a „veřejného mínění“. Strachu žít poctivě a čestně v prostředí, které už zapomnělo, co čest, spravedlnost, poctivost a právo znamená. Strachu žít jako křesťan v prostředí, které morální a duchovní hodnoty cíleně popírá a znevažuje. Možná si řeknete, že se ze spravedlnosti a poctivosti nenajíte, že víra vám nedá střechu nad hlavou. To je pravda, ale - my žijeme ve světě, v němž je všechno jakoby obráceno na hlavu. Přeceňujeme materiální hodnoty a potlačujeme duchovní. Ale materiální, pozemské hodnoty vyrůstají z duchovních, ne naopak. Přeceňujeme a vyvyšujeme naše lidské a krátkodobé MÍT nad věčné a zásadní BÝT. A tak MÁME. Své domy, živnosti, auta, děti na studiích, sem tam nějakou tu funkcičku, ale - jsme šťastní? Jsme spokojení? - tzn., žijeme s pokojem, v pokoji, pokojně? Máme klid a pokoj v sobě? Vůbec ne! Zapomněli jsme na cosi podstatného - že totiž štěstí a naplněnost našeho života spočívá v harmonii, v řádu. Ve vyváženosti. Konkrétně, ve vyváženosti mezi oním MÍT a BÝT, mezi DÁVAT a BRÁT; jednoduše, ve správném pořadí hodnot. Opakem harmonie, řádu, je chaos, neklid, napětí, stres. A z toho plynoucí agresivita, neústupnost, sobectví, které nám brání vidět a slyšet ty kolem nás. A právě na tohle všechno neřádstvo v nás, nám Ježíš dává lék. Ono NEBOJTE SE!

Dnes konkrétně zaznělo: NEBOJTE SE LIDÍ… My žijeme, (a to více než si připouštíme) pod diktátem veřejného mínění, v jakési ustavičné přetvářce. Necháváme spoutat, duchovně zmrzačit oním: „co si o nás lidi budou myslet?“. A tak si žijeme ve svém maličkém, soukromém světě, kam nikoho, ani ty nejbližší, nevpustíme a vedle toho navenek děláme a říkáme, co předpokládáme, že se od nás očekává, a co se „bude líbit“… Jak je to pošetilé! Vždyť jsme přece slyšeli: „Nic není tak tajného, že by to nebylo odhaleno; nic skrytého, že by to nebylo poznáno.“ Své nejtajnější, nejvlastnější „já“ neskryjeme pod sebesilnějším nánosem rádoby morálního make-upu. Všechno bude, dříve či později, odhaleno. A roztroubeno. Protože každá konfrontace s pravdou nás odhalí. Je-li v nás něco nedobrého, (a to je v každém z nás), pak to skrýváme, utajujeme, nedáváme na odiv - ale tím se vystavujeme nesmírnému nebezpečí. Duchu zla. Protože ten působí ve skrytosti, ten rozleptává zevnitř.

Je jenom jeden způsob, jak zlo, nečistotu, sobectví, a neústupnost v nás přemoci a zneškodnit. Tím, že ji odhalíme. Duch zla, vystaven na pranýř denního světla, ztrácí svou moc. Tím nemyslím, že bychom měli vykřikovat své utajené prohřešky na náměstích, ale že bychom měli hledat cestu (a sílu) k uznání svých provinění, k jejich vyznání a smíření. A nejen to. Že bychom poznané a vyznané zlo, neměli přecházet obvyklým: „vždyť to dělají všichni“, ale účinně se mu bránili, dopředu od sebe zaháněli nečisté a nedobré myšlenky a nečekali, až přerostou ve zlý skutek. Zkrátka, nenechat se ovládnout zlem. Opět připomenu slova z dnešního evangelia: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo - duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo…!“

Bojíme, strachujeme se ledasčeho. Ale toho, z čeho nám plyne skutečné ohrožení, toho se nebojíme. Ducha zla, hříchu.

Ano, vím, tato slova se dnes nenosí, neslyšíme je ani z kazatelen, natož veřejně. A to je velká škoda. Protože tím se zbavujeme možnosti se se zlem, ať už v jakékoli formě, osobně poprat. Cožpak není třeba nejprve věci, jevy, skutečnosti, správně pojmenovat? Uvedu příklad z oblasti, kterou všichni dobře známe. Jestliže lékař nejprve správně nediagnostikuje chorobu, nemůže nemoc účinně léčit! S projevy ducha zla je to totéž. Nechceme, nebo neumíme, případně stydíme, se je pojmenovat, a tak je všelijak přetíráme a maskujeme, schováváme je za zástupné pojmy. Skutečné nebezpečí podceňujeme, bagatelizujeme, a zdánlivých, malicherných těžkostí, se bojíme. Kristovo NEBOJTE SE je povzbuzením do každodenního života, ale platí především pro strach z Ducha zla.

Tento Duch zla je kolem nás i v nás. A my sami jsme proti němu více méně bezbranní. (Duch zla je, sice padlý, ale anděl, který je zdatnější, chytřejší, než my.) My však máme toho, který jej přemohl - Ježíše Krista. A ten nám říká: „Nebojte se - já jsem přemohl svět. Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa!“ Ale, na straně druhé, otázka do našich řad - jsme my také s Ním? Spoléháme na Něho a hledáme u Něho útočiště? Jemu na nás záleží. Máme pro Něho jedinečnou, nesmírnou cenu. Jenomže, máme odvahu se k Němu utéci? Přiznat se k Němu před lidmi? Nebo jej raději, abychom se v očích světa, v očích lidí, neshodili, zapíráme? Vzpomeňme, co jsme slyšeli na závěr evangelia. „Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi; ale každého, kdo mně před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi.“ To mohou být stejně tak dobře slova povzbuzení, jako varování.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd do Řecka

 
Nahoru