Jediný motiv: láska

Joel 2,12-18

Mt 6,1-6.16-18

Popeleční středa

Popeleční středou začíná, jak jistě všichni víte, postní období. A postní doba trvá, což také víte, 40 dní. 40 dní, kdy se připravujeme na největší událost nejen křesťanských dějin, ale dějin lidstva vůbec, na Kristovo Zmrtvýchvstání o Velikonocích. Vzkříšený, Zmrtvýchvstalý Kristus je nejen ústředním bodem naší víry, ale je i ústřední postavou našeho života. Vždyť naše víra stojí na Živém, stále přítomném Kristu. Vždyť s ním jsme při svém křtu vstali k novému životu, k životu proměněného člověka s nesmrtelnou duší. Ano, Velikonoce jsou nejdůležitější skutečností našeho osobního života. V Kristově Vzkříšení jsme byla i naše duše vzkříšena a my se stali Božími milovanými dětmi. Než však zazní ono vítězné aleluja, je třeba projít obdo-bím přípravy, obdobím, kdy směřujeme, putujeme k cíli, tak, jak je tomu i v celém našem životě. A naše cesta, naše příprava na naše osobní vzkříšení, je dobou nelehkou, orámovanou mnohý-mi těžkostmi. Liturgie ji vtiskuje postní charakter, činí ji dobou náročného putování – konečně, jsme přece církví putující.

Těch 40 dní postní doby není vůbec náhodných. Připomínají 40 let, které izraelité strávili přechodem přes poušť. Jejich puto-vání začalo vyjitím z egyptského otroctví a dovršilo se vejitím do země zaslíbené. Mezi tímto pomyslným startem, doprováze-ným Božími zázraky, a příchodem do cíle, kterým byla vytou-žená zem, zem jejich praotců, se však rozprostírala poušť. Poušť, která s sebou přinášela strádání, pochybnosti i pády, mís-to, kde byli zcela odkázáni na Boží ochranu.

Zkrátka, postní doba nám připomíná biblické události, ve kte-rých nacházíme styčné body i s naším životem. Mezi výchozím bodem našeho narození a cílem, kam člověk směřuje, se také rozprostírá POUŠŤ. Poušť, jako místo, kde je člověk sám, kde bytostně prožívá svou slabost a učí se spoléhat jen a jen na Bo-ha, na Jeho pomoc a ochranu. Poušť je místem nehostinným, ohrožujícím, přinášejícím s sebou nedostatek základních potřeb, které v tom suchopáru může uspokojit jenom Bůh. Toto fyzické ohrožení, nedostatek a závislost jen a jen na Bohu, reprezentuje v postní době to, co nazýváme postem. Půst patří k našemu ži-votu, dokonce je pro duchovní život nezbytný. On nám pomáhá si uvědomit, kdo jsme; učí nás, stejně jako ony izraelity na sku-tečné poušti, nezávislosti na všem vnějším a závislosti na tom jediném podstatném. A tím je Bůh. Bůh je v našem životě onou vodou, bez níž nelze na poušti přežít. Nebo ještě jinak: Bůh ur-čuje směr naší cesty; Ježíš je chléb na cestu; a Duch svatý je onou silou, která nám pomáhá překonat všechny obtíže cesty přes vyprahlou poušť v našich duších, zvládnout všechny ná-strahy a pokušení. Můžeme tedy právem přirovnat postní dobu jako naši osobní cestu přes poušť. Přidat se, ztotožnit se s oněmi Božími vyvolenými, které Bůh vysvobodil z otroctví – z otroče-ní svým závislostem, svým předsudkům, planým ambicím. Stej-ně jako těch pár tisícovek Hebrejů tenkrát, ze sebe strhnout všechny okovy, vždyť každý jsme něčím, k něčemu připoután.

V liturgii postní doby je výchozím bodem je právě ta dnešní Popeleční středa. Začínáme ji ve znamení kříže – a není silněj-šího znamení, než je kříž, a toto znamení je dnes činěno pope-lem. Popel sám o sobě nemá žádnou hodnotu, je zbytkovým produktem něčeho spáleného, zničeného. Popel je ovšem, na straně druhé, významným symbolem, který, je-li dobře pocho-pen, staví nás v pokoře na místo bezbranného tvora, jenž sám o sobě má stejně pramalou hodnotu, jako ten popel. Při udělování popelce zazní slova: „Pamatuj, že prach jsi a v prach se obrá-tíš“ (Gn 3,19), nebo: „Obraťte se a věřte evangeliu.“ (Mk 1,15) Obě verze je možné užívat, ta prvá vychází ze starého zákona a poukazuje na naši slabost, smrtelnost; ta druhá novozákonní ukazuje dál: k tomu, že přejít pouští svého života je možné toli-ko jako člověk obrácený, proměněný; jako člověk, který uvěřil v Boha a Jeho Syna, Ježíše Krista. Toho, který svůj život prožil jako ten, kdo na Boha ukazoval, a k Bohu, jako Dobrý pastýř, vedl všechen lid, a který také za všechny lidi zemřel. Ježíš ne-zemřel jako obyčejný člověk a jeho lidské tělo se nerozpadlo v prach a popel. Z okovů smrti, z hloubi země vstává třetího dne, jako Věčně Živý, Vzkříšený Bůh. A díky svému křtu i my jednou vstaneme z prachu a popela k novému a věčnému životu. Než však nad naší rakví někdo pronese více či méně oslavnou řeč a  než zazní uvítací nebeské fanfáry, jest nám tady na zemi žíti jako obyčejní a smrtelní lidé. Postní doba je krom jiného také dobou, kdy můžeme více zažívat pomíjejícnost, marnost a planost všeho našeho pachtění a přehodnotit své postoje, osvo-bodit se od toho, co poznáváme, jako zbytečné, svazující či ne-dobré až hříšné v našem životě. V tom tkví ostatně pravý vý-znam postu. Jeho podstatou není jen zříci se nadbytečného jíd-la, nebo ještě hůř, exhibovat se v okázalém sebetrýznění. Půst je projevem lásky – lásky k Bohu, k lidem i k sobě samým. Jak se tato projevuje? V pravdě. V pravdě o sobě, v odvaze po-hlédnout do zrcadla svého svědomí. V obrácení, což není nic jiného než změna smýšlení, svých falešných, byť často líbivých postojů. V návratu ke svým kořenům, k naději, k víře a lásce. V uvědomění si naší skutečné, lidské krásy, naší velikosti (ne velikášství) a tím také v děkování tomu, který je vzorem, praob-razem, podle něhož jsme stvořeni. Bohu.

Začal jsem poukazem na 40tileté putování Izraele po poušti k Zemi zaslíbené. Kdo zná tento biblický příběh putování Izra-elitů ví, že zdaleka nešli cestou přímou. Že se stále museli vra-cet, znovu a znovu reptali, odvraceli se od Boha a po Božích zásazích se k němu znovu a znovu vraceli. A tak, celé dvě gene-race musely na poušti zemřít, aby byl lid osvobozen od mentali-ty otroků, kteří vzpomínají na plné hrnce masa v Egyptě a už zapomněli na hvízdání biče otrokářů. A na straně druhé, musely vyrůst dvě nové generace, které zažily, že jen ve spoléhání na Boha, v sebevydání se Bohu, je vůbec možné žít.

Postní doba je dobou navenek pochmurnou, tragickou a ve skutečnosti dobou nesmírně požehnanou. Vrací nás, stejně jako ony Izraelity zpět, zpět od spoléhání se na sebe k tomu, který jediný může člověka zachránit a spasit. K Bohu. K tomu nám pomáhá půst. Půst není cílem postní doby, půst je účinným pro-středkem k naší proměně. Cílem našeho života, stejně jako postní doby je naše proměna. Obrácení. Přijetí vlastní slabosti tváří v tvář milosrdnému Bohu a Vzkříšenému Kristu.

V evangeliu jsme slyšeli Kristova slova o pravdivém postním postoji. O tom, že půst, modlitba a almužna mají být intimními a anonymními postoji, nikoli prázdnými a okázalými skutky. I v prvém čtení zaznělo závažné volání starozákonního proroka Joela: „Roztrhněte svá srdce, ne pouze šaty!“ Ano, to je nejvý-stižnější definice postu. Změnit sami sebe, jít až k neuralgickému bodu své osobnosti, k srdci – a to otevřít, roze-vřít, doslova roztrhnout! pro Boha, pro druhé. Všechno to vnější, čím se projevoval půst, všechna ta lněná roucha, žínice a teatrální roztrhávání svršků nechat stranou. Půst není hra, divadlo pro druhé, půst je podstatným vyjádřením mého nejhlubšího smýšlení, mé vnitřní lásky. Na cestě k našemu obrácení a konečnému vzkříšení, je půst jedinečnou pomůckou. Nikdy však nesmí být cílem sám o sobě. Je tragickým omylem zaměňovat prostředky za cíl – a to se může stát, když budeme myslet pouze na to co sníst, či nesníst a zapomeneme proč si jídlo a ostatní požitky odpíráme. Jediným motivem je a musí být láska. Láska k Bohu, k bližním i k sobě samému. A postní doba nám dává tolik příležitostí tuto lásku projevovat a zakoušet.

Jiří Vojtěch Černý