22.07.2018, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Jedinou a pravou výkonnou mocí je služba

Jedinou a pravou výkonnou mocí je služba

Jer 23,1-6

Mk 6,30-34

16. neděle v mezidobí

Už druhou, lépe, už třetí neděli, nám, byť nepřímo, texty Písma hovoří o pastýřích. Ať už o jejich častém údělu nepřijetí (což jest stále jedna z nejbolestivějších stránek pastýřského – kněžského poslání), či o pobídce nespoléhat se, nečinit se závislým na všech vnějších, zejména materiálních, hodnotách a jistotách. A dnes, dnes se dokonce pastýři katolické církve na celém světě postaví před své farníky, a budou jim z Písma sv. předčítat o pastýřích špatných i s oním Hospodinovým BĚDA VÁM! (Tato skutečnost svědčí o autenticitě katol. církve: veřejně mluvit o slabostech svých pastýřů – činí něco podobného některá z vlád? Mluví se veřejně o chybách představitelů států a ideologií?) Tento zdravě kritický pohled na pastýře zazněl v prvém čtení. V evangeliu se pak posluchačům nastavila další, často skrytá, tvář pastoračních aktivit - jimiž jsou únava, nedostatek odpočinku, chybějící zpětná reakce a někdy až bezohlednost a nulová tolerance k přirozeným potřebám pastýřů, kteří jsou, krom kněžského svěcení, ve všem zcela stejní, jako ostatní smrtelníci.

Leč, po, snad ne zbytečném úvodu, k jednotlivým textům.

Jeremiáš – a to byl prorok par excellence, na adresu svých současníků; těch, kteří se ohání Hospodinovým jménem a ze svého postavení si dělají dobré bydlo, tlumočí ortel Hospodinův: „Běda vám! Ničíte, rozptýlili jste mé stádo, rozehnali ho, nestarali jste se o něj – proto se postarám já o vás, pro špatnost vašich skutků…“    Ačkoli zde Jeremiáš nevypočítává Boží tresty a sankce pro špatné a zlovolné pastýře, lze předpokládat, že jim odplatí stejnou měrou, jakou se oni zpronevěřovali svému poslání. Nicméně, Hospodin neskončí u výtek a trestů, ale u příslibu, že On sám, cit.: „Shromáždí zbytky svého stáda na úrodné pastviny, rozmnoží je a dá jim, namísto špatných, pastýře dobré.“ A co víc: „z Davidova rodu vzbudí krále, který bude kralovat moudře a spravedlivě; který dá bezpečí a spásu svému lidu.“ Jak úžasné proroctví – a my dnes víme, že se bezezbytku vyplnilo na Božím Synu, že tento Spasitel a Vykupitel; tento Boží Syn, je skutečně Nejvyšším pastýřem.

Jeremiášovu vizi Božího pastýře posléze opěvoval nádherný, 23. žalm. Žalm, líčící samého Hospodina, který je nejlepším pastýřem; který dává ovcím vše, co potřebují. (Vodí je na svěží pastviny, k vodám, kde si mohou odpočinout; vede je po správných a bezpečných cestách; dává vše potřebné a to tak, že v nadbytku a hojnosti. Není divu, že tento žalm už po tisíciletí vlévá naději do vyprahlých a zkroušených srdcí Božího lidu…)

Nakonec evangelium zachycuje Božího pastýře - Ježíše, přímo v akci. Ač touží po odpočinku a samotě, když vidí zástup bezradných a hledajících; když vidí ty, kteří si nedovedou dost dobře poradit sami se sebou a svým životem, začne je učit mnoha věcem. Postaví se k nim, jako skutečný, pravý pastýř. Vnímá jejich hlad, nejen hlad prázdného žaludku, ale především hlad vyprahlých srdcí, hlad po Božím slově, po slově útěchy, povzbuzení a poučení – a nic nedbá na svou únavu, nehledí na své potřeby, na odpočinek, ale na potřeby stáda, k němuž je poslán. „Když Ježíš vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech.“  Ježíš se zastaví a „začne je učit mnoha věcem.“ To je postoj pravého pastýře svého lidu. Postoj soucitu, postoj služby a oběti.

Ježíš si je vědom svého poslání „být pastýřem dobrým“ – konečně, sám se za takového prohlašuje, a my můžeme vidět, jak svá slova mění ve skutky (narozdíl od nás, kteří své, mnohdy velkohubé fráze o poslání, sami svým jednáním popíráme).

„Bylo mu jich líto…!“ – další slovo evangelia, které mne, jako kněze – pastýře, současně zahanbuje i inspiruje. Mít s někým účast, litovat ho, to předpokládá vztah. To předpokládá cit – a nejen to. Ježíš neskončí u nějakého planého politování, ale on zanechá jídla, kýženého odpočinku a jde se dál naplno rozdávat zástupům, protože vnímá jejich potřebu pastýře, který jim bude ukazovat cesty života; který je bude sytit nejen chlebem, ale i slovy, povzbuzením, pochopením a účastí. Který bude uzdravovat jejich nemocné duše a ochablou vůli. To je program, poslání pastýře!

A to je, měl by být, obraz – alespoň dle mého mínění – i současného pastýře. Nebýt lhostejný, nebýt sobecký. Být si vědom, že zde není pro sebe, ale pro ty, které mu Bůh, prostřednictvím církve, svěřil. Být s nimi, žít s nimi, (v neposlední řadě i stejně skromně, jako oni!). Mít účast na jejich starostech i radostech. Nehledět na sebe. Nerozptylovat, ale spojovat; nefavorizovat jen některé, ale být otevřený pro všechny. Nevyhledávat jen aktivity, kde se mohu zviditelnit, ale spíše naopak, sloužit spíše v anonymitě: navštěvovat nemocné, odstrčené; nehledět na svůj čas a únavu. Nenechat se ovládnout touhou po penězích, moci a slávě – těchto velkých kněžských pokušeních.

Svoji vizi současného kněze (která se možná nebude mým kolegům líbit) zakončím slovy sv. Pavla z druhého čtení: „Zvěstovat pokoj těm, kteří jsou daleko i blízko.“ To může znamenat, že pastýř je zde pro všechny, nejen pro ty, kteří chodí do kostela, ale také ty, kdo do něho páchnou jen jednou za čas. A co víc, být otevřený i ke kritikům a oponentům, k zastáncům jiných názorů a vyznání. Nebudovat si jenom svůj fan klub a ostatní namyšleně přezírat.

Až potud rovina pozitivní. Ale v textu je řeč i o „falešných pastýřích“. Je lhostejno, zda jde o kněze, či politiky – pro všechny pastýře v přeneseném slova smyslu; pro všechny, kteří vedou, určují směr a nesou odpovědnost za druhé, má Hospodin také své BĚDA! Ono totiž stále platí, že jedinou a pravou výkonnou mocí je – SLUŽBA. Služba lidu Božímu, stejně jako celé veřejnosti. Každý, kdo má zodpovědnost za druhé, je natolik věrohodným a pravým pastýřem a vůdcem jen natolik, nakolik je ochoten sloužit druhým, obětovat se za ně a, ne v neposlední řadě, mít s nimi také soucit.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru