Jediná cesta, která má smysl, směr a cíl

Jer 38,4-6.8-10

Lk 12,49-53

20. neděle v mezidobí

Začnu dnešní homilii u prvého čtení z knihy proroka Jeremiáše. Lépe by bylo nazývat ji o Jeremiášovi, on po sobě žádné písemné proroctví nezanechal. Jeho život by vydal na román, (což se koneckonců stalo, např. Franz Werfel) byl pohnutý, naplněný pronásledováním, umlčováním, bolestí, nepochopením a nepřijetím. Dnes jsme četli o tom, jak zlovůle a zášť úředníků, dosáhla toho, že tento skutečný prorok Hospodinův byl umlčen obzvlášť trýznivým způsobem. Po pás v bahně, v temnu a hloubce cisterny, má zemřít hlady. Úředníci –papaláši, královi ministři, příživníci na králově dvoře, se zbaví toho, který mluví, co nechtějí slyšet, který ve jménu Hospodinově odhaluje smutný úděl Jeruzaléma. „Ať je zabit tento člověk, neboť oslabuje ruce bojujícího mužstva i ruce všeho lidu, když k nim mluví takové řeči, protože nehledá tento člověk blaho tohoto lidu, ale jeho neštěstí.“  Jaký, stále se opakující, scénář mocných. Odvolávají se na „blaho lidu“ ač jim ve skutečnosti jde o blaho vlastní. Politici tehdejší, včerejší i dnešní, se vždy oháněli a zaštiťovali „blahem lidu“ ač jim šlo především o vlastní prospěch a svá koryta.

(Slovo ne bez významu před nastávajícími volbami, všichni ti Babišové, Okamurové a komunisté – všichni jednají podle stejného scénáře. Očernit, znemožnit své protivníky a falešně se zaštiťovat blahem lidu, o nějž jim ve skutečnosti vůbec nejde. A stejně jako král tehdy, stejně zbaběle jim ustupují i dnešní vládci, premiéři, presidenti aj.)

Byl to cizinec, Etiopan, který se Jeremiáše u krále zastal, a tak prorokovi zachránil život. (I to je symbolické, že situaci mnohdy zachrání ti cizí, ti zvenčí, kteří mají odstup od našich žabomyších sporů a politických leváren.)

Na prvé čtení obsahově navazuje žalm, (Žalm 40) připomenu vám jeho slova: „Pevně jsem doufal v Hospodina, On se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání. Vytáhl mne z podzemní jámy, z bahnitého kalu, na skálu postavil mé nohy …“ (Jako by tento žalm korespondoval s obsahem prvého čtení, ač je o půlstoletí starší.)

Tak tolik jen malý exkurs prostřednictvím Starého zákona do dějin, které se, jak známo, stále opakují. Zásadní je pro nás však text evangelia. Jeho začátek se vymyká tomu, co jsme zvyklí z úst Ježíšových slýchat: „Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! Myslíte, že jsem přišel dát mír zemi? Ne, říkám vám, ale rozdělení.“  Nevím jak na vás, ale na mne tato slova působí až hrozivě: „Oheň jsem přišel vrhnout na zem … nepřišel jsem dát mír zemi, ale rozdělení…“

Jak je možné, že tato slova vyřkl ten, který je přece „dárcem pokoje“; který je „ztělesněnou láskou“; který přišel smířit národy a lid smlouvy se svým Otcem? Ten, který „přišel na tento svět, aby jej vykoupil ze smrti“?

Pokud těmto slovům budeme naslouchat bez znalostí souvislostí a brát je doslova, pak z nich oprávněně půjde strach. Naštěstí – ono to není tak děsivé, spíše naopak. Vždyť nejde o plameny pekelné ani ničivé, ale – o plameny Boží lásky. A oheň? Což nesestupuje o Letnicích Duch svatý v ohni? Jde-li však o oheň Ducha svatého, pak je text evangelia nikoli výhružkou, ale daleko spíše příslibem naplnění proroctví SZ a jejich dovršení v poslání Božího Syna.

Kristus dále, ve vyjmenování důsledků jeho příchodu na svět, cituje kupř. proroka Micheáše. Slova: „Od nynějška totiž bude rozděleno pět lidí v jednom domě, tři proti dvěma a dva proti třem“, (Mich,7,6) jsou vzata z předpovědí a hrozeb, které přijdou na lid pro jeho bezbožnost. A právě ono napětí mezi vírou a nevěrou, mezi životem podle pravdy či lží tohoto světa, je smutným důsledkem rozbití i těch nejužších a nejbližších vztahů. Podobně je to i s Ježíšovou předpovědí; víra či nevěra v něho, v evangelium, bude důsledkem rozdělení i těch nejužších společenství; bude žel i zneužita, a tak se stane příčinou napětí, hádek, v nejzazším důsledku i válek.

Zmíněná Kristova slova následují po jeho výzvě, aby si lidé hleděli pravých hodnot, aby hledali pravé bohatství z Boží pokladnice a nesháněli se po laciných tretkách tohoto světa. (viz evangelium 18. a 19. neděle) Aby byli neustále připraveni na nenadálý příchod svého pána – a budou-li, pak budou „blahoslavenými služebníky“.

Blahoslavenými z pohledu Božího, nikoli však světského. Ti, kteří slouží pravému Pánu a Bohu, budou v tomto světě pronásledováni, tupeni, ano, i zabíjeni. A neméně závažným důsledkem víry v Ježíše bude i rozdělení ve společnosti, dokonce i v samých rodinách. Ostatně, bylo tomu tak nejen u prvních křesťanů, ale je tomu až doposud: víra v jediného Boha rozděluje rodiny, společnost, národy. Dnes možná více než jindy. Vždyť ti, kdo věří v Boha a snaží se podle Boží vůle a Desatera žít, jsou v dnešní společnosti, která slouží bůžkům mamonu; která věří svým lžiprorokům, vyneseným lidskou hloupostí na piedestaly, černými ovcemi – nebo, chcete-li, bílými vránami … Zkrátka vyčnívají, dráždí, a tak jsou podnes nejrůznějším způsobem diskriminováni, dehonestováni, umlčováni. Tak to, žel, bylo, je i bude, a nejen u soudobých Jeremiášů – vizionářů, Božích proroků a lidí zásadových. Úděl umlčovaných, pronásledovaných, žalářovaných, je určen všem, kdo nejdou s davy, nevyjí s vlky soudobých vlád a panovníků a co víc, mají tu „troufalost“ ukazovat na chyby mocných a věci nazývat pravými jmény.

Oni sami jsou umlčováni a jsou mnohdy právě těmi, kdo rozdělují společnost – přesně, jak to Ježíš předpověděl. Pravdě se bude vždy odporovat, lež bude beztrestnou normou, poctivost bude ušlápnutou Popelkou a právo a spravedlnost budou utápěny v potocích krve…

Jak má člověk věřící v Krista a snažící se o život podle Desatera obstát? Návod mu dává úryvek z listu Židům v druhém čtení: „Odhoďme všechno, co by nás mohlo zatěžovat, hřích, do kterého se člověk snadno zaplete, a vytrvale běžme o závod, který je nám určen. Mějme oči upřeny na Ježíše!“

Hříchem novozákonního lidu není ani tak nevěra v Boha, jako spíše nechuť následovat Ježíše. Mít jej stále na mysli, vzdávat se své pýchy a sebestřednosti a nebát se na sebe brát, bude-li to třeba, i kříž. To je myšleno oním „křtem, v nějž byl Kristus ponořen“. A my, křesťané, se mu právě skrze svůj křest máme připodobňovat. Kristus nám neslibuje, že to „nebude bolet“, ale že náš kříž ponese s námi – když my budeme ochotni nést jej spolu s ním. Ostatně, ať se nám to líbí, či nikoli, jediná cesta, která má smysl, směr a cíl je právě cesta Kristova kříže.

Jiří Vojtěch Černý