Je třeba odpouštět

Mt 18,21-35

Úterý po 3. neděli postní

„Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?“

Přeložme si tuto Petrovu otázku do dnešní řeči. Říká-li Petr „svému bratru“, pak tím nemyslí svého bratra pokrevního, ale každého soukmenovce. „Když proti mně zhřeší“, znamená, že se dopustil něčeho, co mi jde přímo na tělo, neublížil někomu cizímu, anonymnímu, ale osobně - mně. A nenamlouvejme si, že Petra, stejně jako nás, může nechat lhostejným, když se na nás někdo dopustí nějakého bezpráví, příkoří, podrazu či docela obyčejné neúcty a drzosti, odseknutí či neuctivého výrazu. To všechno se nás dotýká, a přiznejme, že velmi citelně. Petr, který je mužem své doby, která ještě ctila starozákonní „oko za oko, zub za zub“; ve své otázce pokračuje: „Snad až sedmkrát?“ V té otázce je obsažen Petrův údiv, nejenže já, poškozený, bych mu měl odpustit, ale dokonce opakovaně? Rabíni své doby učili, že odpustit je možné nanejvýš třikrát, a zde je Ježíš, se svými, až nehoráznými, požadavky. Sedmkrát, to číslo není náhodné: 7 znamená v chápání Židů počet mnohosti; sedmkrát znamená, že mnohokrát mám odpouštět – no a tohle snad nemůže Kristus myslet vážně? Jenomže, Kristus to myslí smrtelně vážně, co víc, on říká: „Ne sedmkrát, ale sedmdesát sedmkrát!“ Jinými slovy, pořád, vždycky a všechno! Není Petře nic, co bys neměl těm druhým odpustit, jakkoli těžce se proti tobě provinili. Nikdy nesmíš říci: „dost, tohle to přece nemohu odpustit…!“

Zdá se nám to nepochopitelné, nepřijatelné. I Petrovi se to tak zdálo. Hází Kristovi rukavici - až 7x, a On řekne takovou absurditu, až 77x! (7x10+7=∞) To je přece nemožné a nemyslitelné!

Kristus takovouto podrážděnou reakci očekává, a proto má pro Petra i pro nás připraveno podobenství o nemilosrdném služebníku. Nepochybuji o tom, že toto podobenství znáte, že jste je mnohokrát slyšeli. Nebudeme je tedy pitvat, ale půjdeme po jeho smyslu. Deset tisíc hřiven, to je nadsazená částka, která se rovná desítkám miliónů. Obyčejný služebník by se u obyčejného pána nemohl takhle nikdy zadlužit. Proti této nehorázné sumě je sto denárů nepatrný, zanedbatelný pakatel. Asi jako koruna proti miliónu. V Kristově podobenství také nejde o částku, tím příkladným – zde právě bezpříkladným, je onen dlužník svého Pána a jeho do nebe volající nespravedlnost a provinění, které spočívá v tom, že jemu bylo z pouhého soucitu, pro jeho prosbu, odpuštěno vše, naprosto vše, a tento služebníček, po takovéhle lekci z milosrdenství jde a vymáhá pod hrozbou vězení nepatrnou částku od svého spolubratra.

Tohle podobenství neříká Kristus pouze Petrovi ale také nám (proč by jinak volil množné číslo?). „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš nebeský Otec. Bůh vám všechno odpustil, i vy všechno odpouštějte.“ Nikdy nebude žádný dluh našich bližních vůči nám tak obrovský, jako je dluh náš vůči Nebeskému Otci. Jestliže On, Bůh a Otec nám tak velkoryse odpouští, pak také my máme být velkorysí vůči těm, kteří se proti nám jakkoli provinili. To je základní poučka dnešního evangelia. A také základní vzorec pro výpočet našeho života - nebudeme-li jej znát a používat, neobstojíme ve škole Kristovy lásky. A jak potom obstojíme při maturitě svého osobního Soudu?

Moji milovaní - nestačí se jenom dnes a denně modlit (tedy, doufejme, že modlit a ne jen bezmyšlenkovitě odhrkávat) v Otčenáši: „a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům…“, je třeba jim opravdu odpouštět! A to tak, že vždy, za všech okolností a všechno!

Jiří Vojtěch Černý