Je třeba k tomu něco dodávat?
Svátek Povýšení svatého Kříže
Nm 21,4-9
Flp 2,6-11
Jan 3,13-17
Dnešní neděle by měla být v pořadí 24. v mezidobí, nicméně – na dnešní datum připadá svátek „Povýšení svatého kříže“, a ten dostal z liturgického hlediska přednost před nedělí. Tak tedy, zastavme se u tohoto svátku a u textů, které k němu přísluší.
V centru pozornosti je kříž – kříž na kterém skonal výkupnou smrtí náš Pán. Přijal tuto nesmírně krutou a potupnou smrt dobrovolně, přinesl ji jako oběť, a to za nás. Za nás všechny – za celé lidstvo, a přitom za každého zvlášť. To je až nepochopitelné tajemství lásky, neproniknutelné, protože se vymyká našim zkušenostem, našemu chápání. Takové sebeobětující lásky není nikdo z nás schopen, tuto největší, nejvyšší oběť si vyhradil pro sebe sám Boží Syn. Nicméně, svátek Povýšení svatého kříže není o Kristově oběti, ale daleko spíše o kříži. O kříži jako takovém. A zase – na téma kříže lze rozjímat celé hodiny – o vertikálním a horizontálním břevnu a jejich středu – o horizontále kříže která spojuje zemi s nebem (a člověka s Bohem) a vertikálou, která v Kristově objetí spojuje všechny lidi. Obě břevna se setkávají tam, kde dotlouklo Kristovo srdce a srdce je odjakživa symbolem lásky. Láska je smyslem Kristova života a stejně tak láska dává smysl i životu našemu. Tak tolik (a jen hodně stručně) o kříži jako takovém. A teď o kříži z pohledu biblických čtení vybraných pro tento svátek.
Tak hned prvé čtení ze čtvrté knihy Mojžíšovy. Přivádí nás na poušť, toto nehostinné místo, mezi izraelský lid, který má už dost „té hladové stravy“, (a tím myslí manu!!!) nedostatku vody a věčného putování. A co dělají tito nevděční nespokojenci? Reptají. „Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abychom umřeli tady na poušti? Není chléb, ani voda. Už máme dost té hladové stravy.“ Obrací se se svými stížnostmi na Mojžíše a Árona – ale ti jsou pouze zástupnými viníky, v podstatě reptají na Boha. Počáteční nadšení ze zázračné ochrany při východu z Egypta už dávno vzalo za své v písku pouště, oni vidí jen svůj nedostatek a vzpomínají na ony „egyptské hrnce“. To je taková nevděčnost až arogance, že se musela Boha (po lidsku řečeno) dotknout. A Bůh (jakoby mu už došla trpělivost) začne jednat: „Hospodin poslal proto na lid jedovaté hady, jejichž uštknutí způsobilo smrt mnoha lidí z Izraele.“ Hadi (ne náhodou stejně jako na začátku v ráji) přináší lidem zkázu, jsou ztělesněním zla.
A lidem to (naštěstí) dojde. Uvědomí si, že tito hadi (kteří přináší zkázu a smrt) jsou Boží odpovědí na jejich nevděčnost, nespokojenost a reptání. A jdou do sebe. A pak přijdou za Mojžíšem, který se už tolikrát osvědčil jako prostředník mezi nimi a Bohem a jako ten, který se za ten paličatý lid tvrdých srdcí přimlouvá. „Hřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě, modli se k Hospodinu, aby od nás odstranil hady.“
A teď přijde to, co je podstatné. Majstrštyk Boha, který sice hady ponechá, ale dá lidem do rukou nástroj, s nímž mohou jejich jed zbavit ničivé moci. „Udělej si hada a vztyč ho na kůl; každý uštknutý, když se na něj podívá, zůstane na živu.“
Zlo a hřích jsou označeny, pojmenovány, vystaveny na odiv, a tak zbaveny své síly a moci. Stačí pohled na tento symbol zla a jed už nemůže uškodit. To je geniální, vpravdě božské řešení.
Zlo, hřích, nevděčnost, nedůvěra, svévole, náklonnost ke zlu na světě stále existují. Už od chvíle v ráji, kdy satan v podobě hada svedl člověka a ten se svou svévolí postavil proti Bohu, je na světě zlo pod tolika nejrůznějšími podobami. Bůh jej nevymýtí, stejně jako nezničil ony hady. Zlo a hřích jsou smutnou součástí lidského života. Ale člověk je povolán se svou lidskou náklonností ke zlu zápasit. Je-li zlo odhaleno, pojmenováno, ztrácí svoji sílu a moc. (Což je, mimochodem, princip svátosti smíření – pojmenovat zlo v nás, zříci se ho a kajícně prosit o odpuštění.)
Každý uštknutý – každý, kdo zhřešil, když svůj hřích uzná – když se podívá na symbol zla –s lítostí bude prosit Boha o pomoc a uzdravení – bude zachráněn. Není to ten měděný had – ale je to uznání, že jsme uštknuti smrtelnou dávkou hříchu, je to naše lítost, které zbavují hřích jeho moci a léčí z důsledků zla, kterému jsme dali prostor – v naší vůli, myšlenkách, slovech a v jednání. V naší nespokojenosti, nevděčnosti, nelásce vůči Bohu a druhým lidem, a naopak v nezdravé sebelásce k sobě samým.
Tak to je duchovní rozměr onoho vystaveného symbolu zla. Je tady ještě jiný rozměr – ten nejspíš neměl Hospodin na mysli, ale nelze si jej nevšimnout. Jak se léčí uštknutí jedovatým hadem? Hadím sérem, získaným z hadího jedu. Přeneseně jde o princip očkování – podaná vakcína, která obsahuje oslabené viry, bakterie, způsobující nemoc, vytvoří v těle obranou reakci a vytvoří imunitu proti nemoci. Je to stejný princip, jako u toho povýšeného hada na kůlu. Ještě další rozměr mne napadá: každý psycholog vám potvrdí, že zlo a jed v lidské duši můžeme uzdravit jen tehdy, jsme-li schopni jej rozpoznat, pojmenovat a dojít k jeho kořenům.
Evangelium ztotožňuje kůl s hadem s Kristovým křížem. Ježíš, (o nějakých 17-18 století později), zničil, jsa vyvýšený na kůl na Golgotě, moc zla a smrti. Opakem zla je dobro, opakem nenávisti je láska – a Ježíš, Syn Boží, který je samou Láskou, který je Pravdou odhalující každou lež; přijme z lásky k člověku bolestnou smrt na kříži. Tak jak to předpověděl v nočním rozhovoru s Nikodémem: „Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, totiž Syn člověka. Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul a měl skrze něho život věčný.“ To je přesný!
Kristova smrt – z nenávisti, podlá, nespravedlivá, na základě vylhaných obvinění, slabošského ústupku Pilátova, krutosti vojáků; smrt, která je samou esencí zla a hříchu lidí je tím, že povýšena na kříž vítězstvím lásky, a zlo hříchu je přemoženo. Nikodémovi (a tím i nám) se dostane i zdůvodnění: „Neboť tak Bůh miloval svět …“ důvodem je láska! „že dal svého jednorozeného Syna“ – to nejcennější, sám sebe … „aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“
Na poušti bylo třeba pohlédnout s důvěrou na měděného hada na kůlu; my máme s vírou pohlédnout na Ukřižovaného na kříži – a důsledek: abychom nezahynuli a měli život věčný. „Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby byl svět skrze něho spasen.“
Dnešní svátek nabízí ještě čtení z listu sv. apoštola Pavla Filipanům. Je citací hymnu, tehdy dobře známého prvním křesťanům – a stojí za připomenutí: „Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži …“ Je třeba k tomu něco dodávat? Myslím, že nikoli.
Jiří Vojtěch Černý
