23.06.2019, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Je to na nás

Je to na nás

Zach 12,10-11

Lk 9,18-24

12. neděle v mezidobí

Zaposloucháme-li se do prvého čtení ze Zachariášova proroctví, pak můžeme pouze konstatovat známou skutečnost, jak byli proroci – hebr. „Nabí“, tj. vidoucí – skutečně vidoucí a to o celá staletí dopředu. Vždyť dnešní posluchač Zachariášova proroctví: „Budou naříkat nad tím, kterého probodli, jako se naříká nad jediným synem, budou nad ním lkát, jako se lká nad prvorozeným synem!“ spatřuje naprosto zřetelně, v tomto obrazu postavu ukřižovaného Ježíše, tohoto jednorozeného Božího Syna. Ale koho si pod ním měli představit Židé, kteří toto proroctví slyšeli po návratu ze zajetí v Babylóně; 6. stol před narozením Krista? A podobně, co si asi mohli představit pod Zachariášovým příslibem, že: „na dům Davidův a na obyvatele Jeruzaléma vyliji ducha milosti a prosby o slitování“? My opět, naprosto samozřejmě, vidíme v tomto proroctví předobraz |Letnic, seslání Ducha sv., jak však měli dešifrovat tato slova Zachariášovi současníci? Nepochybuji, že různých výkladů bylo mnoho, ale jen málokoho by v 6. stol. př. Kr. napadlo, že je řeč o Mesiáši a Božím duchu, Duchu sv. Konečně nedivme se, vždyť k závěru, že jde o předpověď Krista, nedospěli ani Kristovi apoštolové. Dnes se jim dostalo v evangeliu od Krista doslova „hozené rukavice“: „za koho mne pokládají lidé?“ Tady se to ještě mluví a hodnotí – jde přece o názor „těch druhých“;, a tak se odpověďmi nešetří, pak ale zazní otázka přímo na tělo: „a za koho mne pokládáte vy?“ – ano vy! Teď už se nelze schovávat za mínění jiných, za názory druhých. Docela živě si představuji, jak po této Kristově otázce zaznělo tíživé ticho – na jedné straně je vlastně odpověď tak zřejmá, doslova nabíledni – ale vyslovit nahlas, že Ježíš, ano Ježíš, který stojí uprostřed nich, je Mesiáš? Nikdo si netroufá prolomit ticho, až impulsivní Petr nevydrží ono napětí a vysloví to, co druzí neměli odvahu říci nahlas: „Za Božího Mesiáše!“ Teď zaznělo to pravé – a vlastně jediné možné, vyznání. „Ty jsi Mesiáš!“ Slovo je vyřčeno, nelze jej vzít zpět, ani zpochybnit. Ostatně, sám Ježíš se, vlastně poprvé veřejně, bez obrazů a podobenství, ke svému Mesiánství, ke svému Božímu synovství, přihlásí. Ne však tím, že by jim dal za pravdu, že by rozebíral teologické důsledky svého božského postavení. Nenechá žádný prostor na další úvahy a kategoricky, cit.: „důrazně jim přikázal“, jim zakáže o jeho skutečné identitě hovořit. Namísto kýženého vysvětlení, jim dá poučení o utrpení, které jej čeká a přidá katechezi o tom, že býti Jeho učedníkem, následovat jej, s sebou nese nepochopitelnou podmínku: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mne.“

A důsledek? „Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mne ztratí, zachrání si ho.“

Na těchto dvou Kristových větách lze postavit naši víru. Naši životní spiritualitu – co víc, celý náš život. Dvě věty, které by vydaly na celé exercicie, které nám mohou být nevysychajícím pramenem pro rozjímání – a třeba i zpytování svědomí.

„Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mne.“

Kdo chce – a skutečně chceme? Je následování Ježíšem naší první a jedinou volbou, projevem naší vůle, naši touhou? Za mnou - to také není samozřejmé, v našem životě následujeme kdejaké idoly, modly, falešné vůdce a zavádějící vábničky (vedoucí spíše do pekel, než do nebe), ne však nesmlouvavého a náročného Ježíše. Ať zapře sám sebe – v sebezáporu jsme těžko přeborníci, právě naopak. Je tak lákavé nechat se unášet na vlnách pohodlnosti, mít na dosah všechno co chceme a potřebujeme. Ale zapírat se - odpírat si příjemné a činit si příkoří – a to zcela vědomě a dobrovolně? Den co den – každodenně, ustavičně, neuatále. Brát na sebe svůj kříž – co to vlastně znamená, brát na sebe kříž? Co symbolizuje kříž? Utrpení. Těžkosti. Nepochopení, nepřijetí. Nesnesitelnou tíhu. Fyzickou i duchovní bolest… Každý z nás si za „svůj kříž“ může dosadit to své vlastní utrpení; nikdo ho nejsme ušetřeni, a zhusta děláme všechno pro to, abychom se mu vyhnuli. Abychom jej popřeli. (Případně, abychom jej „delegovali na jiná, než vlastní záda.) Ale brát jej, sápat se po něm, toužit po něm …? Následuj mne! Následovat znamená jít za někým, jít v těsném závěsu (v hebrejském myšlení doslova vkládat svá chodidla do šlépějí toho, kdo jde přede mnou.) To ovšem současně znamená, že já nejsem tím, kdo určuje směr – ale že se bezvýhradně podřizuji cestě a vůli toho, koho následuji. A kam vedla Kristova cesta? (Na Golgotu.) To byla jedna věta – už ta sama by stačila, aby nás z ní zamrazilo, pokud ji budeme chtít vzít vážně a žít do všech důsledků. Ale Ježíš, tento nepřekonatelný maximalista a mistr paradoxů, ještě pokračuje: „Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mne ztratí, zachrání si ho!“ Život zachránit, život ztratit  - co to je za nesmysl? Jsme přece povoláni k životu, Boží vůle je, abychom žili!;  vždyť sám Kristus přece přišel, „abychom měli život a měli ho v hojnosti“? Jak tomu rozumět? Nejde ani tak o to „žít (existovat) či nežít“, jako spíše „být či nebýt“. Nikoli však v hamletovském smyslu, ale spirituálním. Žít život v plnosti – naplněný, smysluplný protože žitý s Kristem a v Kristu, nebo promarněný, nenaplněný. A pak, nepřeslechněme ono: „pro mne“ = pro Krista! (A dlužno dosadit: pro víru, pro církev, pro pravdu a lásku – atd., atd.) Ztratit pro Krista ↔ zachránit pro sebe – takže Kristus je garantem našeho života, my však těmi, kdo svůj život mají ve vlastních rukou. Bylo by snazší být pasivními loutkami Krista diktátora; je těžší být s Kristem zodpovědnými spolutvůrci vlastního života. Ježíš nám nic nepřikazuje, nic za nás neřeší. Dává nám příklad. Ukazuje směr. Nabízí sebe jako cestu, pravdu a život. Avšak rozhodnout se, zda jej budeme – a to důsledně, každodenně, následovat; zda se budeme dobrovolně vzdávat svých příjemných pozemských dober pro náročného Krista, tak tohle je na nás. Jenom na nás.

Jiří Vojtěch Černý

 

 



Zájezd do Slovinska

 
Nahoru