Je to láska
Mt 25,31-46
Ježíše Krista Krále
Liturgický – církevní rok nekopíruje občanský kalendář, který je určován střídáním ročních období podle pohybu planet, ale točí se kolem svého vlastního středu, jímž je Ježíš Kristus. Stejně jako Slunce i On je pro nás světlem, které dává život – ne však pouze v rovině přirozené a tělesné, ale i v rovině nadpřirozené, duchovní. A touto nedělí církevní rok vrcholí, abychom už příští neděli vstoupili v adventním čase do roku nového. Tak tolik úvodem, a teď už k textům, které nám tato neděle nabízí.
Evangelium nám představuje Ježíše Krista jako (cit.): „Syna člověka, který přijde ve své slávě (bodejť by ne, je přece „Král králů“) a s ním všichni andělé. Posadí se na svůj slavný trůn a budou před něj shromážděny VŠECHNY NÁRODY.
Jeho TRŮN je nejenom královským trůnem, ale je současně i soudním stolcem. A právě proto, že je Králem nebe i země, vládnoucím po všechny věky, přísluší mu právo soudit všechny lidi, všechny národy, a to všech dob a věků. (Tedy i nás, to prosím nepřeslechněme.) Ježíš v Matoušově evangeliu promlouvá ke svým současníkům, a tak používá pojmy a příklady srozumitelné tehdejším posluchačům. (Ne už tak docela nám – kupř. spolu s ovcemi se pásli i kozli, ti se při nahánění stád do ohrad oddělovali, kozli měli dorůst jen natolik, aby mohli být prodáni na porážku.) Podstatná informace tohoto podobenství je ta, že: všichni budeme jednou stát před soudem Božího Syna, tohoto Pána Pánů a Krále Králů. A podle jakých kritérií, paragrafů budeme souzeni? O tom Ježíš jasně hovoří: podle skutků lásky, kterou jsme bližním prokázali. My bychom nejspíš do zákoníku lásky dnes zadali jiné konkrétní skutky, vždyť žijeme v jiné době, v jiných sociálních poměrech. Leč podstata – ta zůstává stejná. O tom, zda půjdeme (obrazně řečeno) s ovečkami do bezpečí nebeského ovčince, či jako neužiteční kozli budeme vyhnáni ven (do pekel) o tom rozhoduje, nakolik jsme byli pozorní, laskaví, obětaví, milosrdní, velkodušní ke svým bližním, nalézajících se v nějakých nesnázích: v materiální nouzi, vyčleněných na okraj společnosti, k (mnohdy pohrdaným) menšinám, samozřejmě k nemocným, potřebným, nešťastným, nerozhodným, hledajícím. K postiženým a jakkoli hendikepovaným, k nezaměstnaným, k bezdomovcům. Výčet prokázaných skutků zde jmenovaných, zařadí později církev pod tzv. skutky tělesného milosrdenství (- sytit hladové; - napájet žíznivé; - šatit nahé; - přijímat pocestné; - navštěvovat nemocné; - navštěvovat vězněné; pohřbívat zemřelé).
Jako protipól ustanovuje církev rovněž sedmero skutků duchovního milosrdenství, které jsou neméně (ne-li více) potřebné.
O jaké jde? Můžeme si je připomenout: - radit pochybujícím; -poučovat neznalé; - napomínat hřešící; - těšit zarmoucené; - odpouštět urážky; - trpělivě snášet obtížné lidi a modlit se za živé i zemřelé. Zatímco prvně jmenované skutky milosrdenství tělesného dnes nemáme příliš možností konat (a když, tak spíše prostřednictvím sbírek a činností neziskovek), skutky duchovního milosrdenství jsou pro naše blízké důležitější a potřebnější. Je však třeba je konat s láskou a pokorou. Nikoli z pozice chytřejšího, výše postaveného; bez náznaku morální převahy a už vůbec ne manipulativně a direktivně. (Tohle by bylo téma na celou přednášku, snad jindy.)
Vraťme se však k evangeliu: Ježíš jistě úmyslně dvakrát vyjmenovává skutky k bližním, které budou předmětem našeho soudu. Jednou s, řekněme kladným znaménkem – „cokoli jste udělali“, podruhé v negativním modu: „cokoli jste neudělali“.
První i druzí se ovšem diví a tážou: „kdy jsme Tě viděli hladového, žíznivého, nahého atd …“?
Odpověď: „cokoli jste udělali – cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, MĚ jste udělali – neudělali“. Kristus se ztotožňuje se všemi bližními, přehlíženými, upozaděnými, bezvýznamnými; ukazuje, že je v každém člověku (tedy i v nás!). Prokazovat lásku – nejen svým nejbližším, ale i vzdáleným, nezištně a anonymně. Nežít si sám pro sebe a hrabat si na svém písečku – ale rozdávat se. Dávat i ze svého mála, ale s láskou – to je kritériem Kristova soudu!
Možná by stálo za to připomenout si, co nám naopak bránu do nebeského království zavírá. Tak třeba laxnost, netečnost, lhostejnost, neochota, sobectví, namyšlenost … Pán po nás nežádá velkolepé, heroické skutky. Horentní almužny, charitu nad rámec možného a obětavost na úkor rodiny. Všechno má svoji pravou míru. Rozhodně tady nejde o nějakou přímou úměru, o kalkulaci něco za něco. I maličký, zdánlivě bezvýznamný skutek lásky má cenu zlata.
Je to láska – nezištná, velkorysá, obětavá, která vyvažuje ony váhy Boží spravedlnosti při našem soudu. A já si nemohu v této souvislosti nevzpomenout na nádhernou pasáž z 1. listu Korinťanům, kterou sv. Pavel uvádí svou Velepíseň lásky: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými; kdybych měl dar promlouvat z vnuknutí, všemu rozuměl, víru měl v míře nejvyšší; kdybych rozdal v almužnách všechno, co mám, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje!“ (1Kor 13,1-3)
Jiří Vojtěch Černý

