Je na nás, abychom přijali a prožili to pravé duchovní bohatství vánočních svátků

Iz 7,10-14

Mt 1,18-24

4. neděle adventní

V adventní době je častým zvykem začínat bohoslužby zpěvem antifony: „Ejhle, Hospodin přijde“, a rovněž bývá mnohde zvykem na závěr bohoslužeb recitovat (či zpívat) modlitbu: „Anděl Páně“.

Tato, ne sice předepsaná, leč častá tradice, mě přijde symbolická: začínáme starobylou předpovědí příchodu Mesiáše a končíme novozákonním příběhem o zvěstování Marii, že se jí z moci Boží a přičiněním Ducha svatého, tento očekávaný Mesiáš narodí. A stejnou posloupnost a strukturu mají i dnešní bohoslužebné texty. V prvém, starozákonním, slyšíme předpověď o tom, že panna počne a porodí syna a v evangeliu uslyšíme o Zvěstování Panně Marii. Celé poselství této neděle pak vrcholí v onom Mariině „Ať se mi stane podle tvého slova.“

Maria svým souhlasem s Boží nabídkou naplňuje proroctví Izaiášova z prvého čtení: „Hle, Panna počne a porodí Syna a dá mu jméno Emanuel, to je Bůh s námi.“ Pro tuto chvíli není důležité, jak se zachoval král Achaz. Že s pohrdáním odmítal „znamení od Hospodina“, které mu prorok Izaiáš nabízel. „Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina.“ Přesto mu Bůh prostřednictvím proroka znamení dá, a to znamení zvláštní - příslib narození dítěte. „Hle, Panna počne a porodí Syna a dá mu jméno Emanuel, to je Bůh s námi.“

(Král Achaz chtěl v dané chvíli spíše slyšet od Hospodina, jakou má zvolit vojenskou taktiku před důležitou bitvou a prorok si přijde s nějakým „znamením“. A ke všemu mu ještě dá Bůh znamení v příslibu narození dítěte. „Hle, Panna počne a porodí Syna a dá mu jméno Emanuel, to je Bůh s námi.“)

Král Achaz zůstane k tomuto Božímu znamení hluchý, ne však židovský národ. Ten podle něho celá staletí očekával narození Mesiáše. A jak už to bývá, s plynoucími roky a staletími nabýval obraz slíbeného Mesiáše v jeho představách stále velkolepějších rozměrů. Mesiáš bude podle proroctví mocným a silným panovníkem, který vyvede židovský národ z otroctví a poroby všech nepřátel. Jeho narození budou bezesporu provázet úžasná a nepřehlédnutelná znamení.

A nyní se toto „znamení od Hospodina“ naplňuje. To když v zapadlém Nazaretě zaslechne panna Maria, zdánlivě nejbezvýznamnější ze všech dívek a přece vyvolená a milostiplná, (od svého početí omilostněná), andělovo: „Neboj se!“ „Neboj se, milostiplná, počneš a porodíš syna. A dáš mu jméno Ježíš …“ A ona, ač zmatená, přesto s důvěrou vysloví svůj souhlas, své fiat: „Ať se mi stane podle tvého slova.“

Tímto Mariiným ano se naplní dávné proroctví, ale Maria je ženou své doby, otěhotnět, když je zasnoubená, s sebou nese riziko ukamenování a pro Josefa přinejmenším pořádné ostudy. A tak i Josef stojí před nelehkou situací. Vydat Marii nemilosrdnému soudu davu? Zachránit ji sňatkem a vystavit sebe sama odsouzení? Proto i on potřebuje slyšet ono andělské: „Neboj se!“ „Josefe, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Dítě, které počala je z Ducha svatého.“

„Neboj se!“ Setkání s Bohem, s jeho poselstvím, s jeho posláním, potřebuje povzbuzení. Slabý člověk tváří v tvář Bohu potřebuje slyšet povzbuzení, posilu, útěchu. „Neboj se!“

Josef, snoubenec Panny Marie je bezesporu velkou postavou. Písmo o něm praví, že byl „muž spravedlivý“, což je v biblickém jazyce velkým uznáním a pochvalou. On se zachová statečně a čestně. Možno říci, že i on je velkou postavou adventu.

Od této chvíle přijímá Josef nelehký úkol. Být před celým světem legitimním otcem Syna, o kterém ví, že to nebude obyčejné, lidské dítě. Být ochráncem jeho i své snoubenky, která pro něho navždy zůstane uzavřenou tvrzí ve svém božském panenství. Úloha sv. Josefa nebyla vůbec snadná a jednoduchá. Tento muž, hrdinský ve své skrytosti a nepatrnosti, vyslechl hlas Božího poselství a bezezbytku jej naplnil. Zní to tak jednoduše: „Když se Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu anděl Páně přikázal a vzal svou manželku k sobě.“ Co všechno je však v této větě skryto! Kolik sebezáporu, pokory a úsilí. Stát se průvodcem a ochráncem Božího Syna a jeho panenské Matky.

Sv. Josef je mužem víry a mužem lásky. Vírou pochopí, že dítě jeho snoubenky bude očekávaným Emanuelem - Mesiášem; a láskou učiní vše pro to, aby vytvořil ty nejlepší podmínky Božímu dítěti a Jeho Matce.

Postava sv. Josefa, neprávem opomíjená a nedoceněná, je úžasným vzorem pravého muže a otce. Není žádný hrdina z filmového plátna. Je obyčejným člověkem z masa a kostí, plný pochybností a nejistoty. Skloní se však před Božím tajemstvím, byť mu nerozumí. A jako pravý muž bezezbytku naplní své poslání. Být ochráncem, oporou, živitelem a jistotou pro svou rodinu.

Maria, stejně i Josef - a v dějinách mnozí další, od Abraháma, Mojžíše, Eliáše, proroky a vyznavače, přijmou Boží poselství a poslání s ujištěním, že: „u Boha není nic nemožného“. Toto ujištění, tato tolikrát prokázaná skutečnost, může a měla by být ujištěním i pro nás. Ve chvílích, kdy propadáme malomyslnosti, kdy stojíme před úkolem, posláním, které se zdá být nad naše síly; kdy máme pocit, že nás všichni, včetně Boha, nechali na holičkách. Právě do našich nejtemnějších chvil, může zaznít, a ono zaznívá, nejen ono: Neboj se!, ale i ujištění, že: „u Boha není nic nemožného“.

Dnešní racionalistická a pragmatická doba nepřipouští žádná znamení, žádná tajemství. Všechno chce vysvětlit, zdůvodnit, případně zpeněžit. Kdyby takovými byli i Josef a Maria, neslavili bychom Vánoce. Vždyť škrtneme-li z Vánoc tajemství: Krista - Božího Syna, narozeného z Panny, zůstane nám jen „dárkový“ Ježíšek a z Matky Boží jen lidská matka s dítětem. A z Vánoc jen pohanská oslava slunovratu, nacpaného břicha a dvou dnů volna navíc.

Je zapotřebí si stále připomínat, že i pro nás, pro naši dobu, je dáno toto tajemné znamení: „Hle, Panna počne a porodí Syna.“ Na nás je, abychom jej přijali, stejně jako tajemství pro nás narozeného Ježíše, Božího Syna. Zkrátka, abychom přijali a prožili to pravé duchovní bohatství vánočních svátků.

Jiří Vojtěch Černý