25.02.2017, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Je lépe být spokojený s málem, než věčně žehrat na osud

Je lépe být spokojený s málem, než věčně žehrat na osud

Iz 49,14-15

Mt 6,24-34

8. neděle v mezidobí

Prorok Izaiáš nám dnes nabídl sice kraťoučké čtení, ale přesto z něho jde mnohé vyčíst. Vypovídá přinejmenším o situaci Izraelitů v zajetí, kteří už zmalomyslněli, kteří se sami a dobrovolně vzdali vší naděje – protože se už dlouho předtím oni i jejich předkové se vzdali důvěry v Hospodina. A dále, a především, vypovídá o vztahu Hospodina k jeho nevděčnému, nevěrnému a přece vyvolenému a milovanému, národu. Ten přežívá v babylonském zajetí, ale kolikrát už zaslechl nejeden Boží příslib o brzkém návratu, daný prostřednictvím proroků. Lidé však slovům proroků, slovům naděje nevěří a, jak je naším nedobrým zvykem, hledajíce viníka, Bohu jeho zdánlivou liknavost vyčítají, viz slova: „Sión řekl: Hospodin mě opustil, Pán na mě zapomněl.“ Jenom pro vysvětlení, Sión je horou, na níž je vystavěn Jeruzalém, ale v Bibli, a nejen v Bibli, se používá v přeneseném slova smyslu pro celý izraelský národ. (Možná se vám vybaví slovo „sionismus“, což je název hnutí z konce 19. stol., usilujícího o návrat Židů do Izraele, této země předků, země zaslíbené.) A Židé v Babylóně si teď stěžují, že se Hospodin nestará, že pro ně nic nedělá. Samozřejmě, že to není Bůh, ale lidé, kdo mají krátkou paměť, vždyť si koneckonců své vyhnanství zavinili sami, teď se však podívejme, jak Hospodin na tuto neoprávněnou výtku odpovídá. Jako vždy, velkoryse a s láskou. Nepřipomíná Izraelitům jejich nevěrnost, která je odvedla z jejich země; nevyčítá jim jejich odpadlictví a pýchu. Namísto toho, aby toto nehorázné nařčení vyvracel, použije nádherného příměru. A tím je mateřská láska. Ta je přece srozumitelná všem lidem bez rozdílu. „Copak může žena zapomenout na své nemluvně, není ji líto syna vlastního těla?“ – Hospodin se zde hlásí k izraelskému národu jako k vlastnímu dítěti! A co více, stupňuje své ujištění ještě nad rámec tohoto nejsilnějšího lidského vztahu: „I kdyby ona zapomněla, já přece na tebe nezapomenu!“ (Matka je jediná osoba z celého světa – nenahraditelná, nezastupitelná. Jenom matka se dovede obětovat pro své děti a také jim vše odpouštět – jak výstižný obraz pro Boží lásku k lidem, jeho dětem!) Bůh, Hospodin, nás, všechny lidi bez rozdílu miluje a nikdy neopouští. Zato my lidé se od Boha často utíkáme k nejrůznějším bůžkům a modlám, a svrchovanou, nejvyšší Boží lásku, vyměňujeme za sebelásku. Už od dob Adamových se snažíme, jak se lidově říká, sedět na dvou židlích zároveň. Chceme sice věřit Bohu, a snad mu i věříme, ale současně si chceme řídit svůj život sami, podle svého, podle svých představ; vytváříme si své stupnice hodnot a potřeb, bez ohledu na Boží zákony a přikázání.

Na podobné téma mluví i Ježíš v dnešním evangeliu, které obsahuje nejedno poučení.

Začíná už výše zmíněnou skutečností: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům… nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“ Každý z nás, myslím, ať už v jakékoli podobě, podobnou zkušenost udělal, a přece jsme tak zoufale nepoučitelní. Chtěli bychom mít všechno a být zadobře se všemi, ale to prostě nejde.

Ježíš své příklady klade, jak je jeho zvykem, do protikladu, používá příkladu pozemských dober – řekněme onoho „mít“ a dobra kvalitního života – onoho „být“. Jsme Božími dětmi a Bůh se o nás stará, pečuje o naše potřeby, o kterých ví, ale my se nedokážeme povznést nad horizont našich upachtěných starostí o plný žaludek či plný šatník. Co na to Ježíš? „Nedělejte si starosti o svůj život, co budete jíst, ani o své tělo, do čeho se budete oblékat. Což není život víc, než šaty?“ A po této výzvě Ježíš pokračuje až banálními příklady z okolní přírody s jasným závěrem, že Bůh se stará o všechno stvoření (rostliny i zvířata), ale především s tím, že člověk má v Božích očích nekonečně větší cenu, než všechno ostatní stvoření. Copak se Bůh o člověka nestará s nekonečně větší péčí? „Nedělejte si proto starosti, váš nebeský Otec přece ví, co všechno potřebujete…“

Celá Ježíšova řeč má jeden jediný cíl: přesvědčit posluchače o Boží lásce a jeho otcovské péči a současně poukázat na to, jak nepatrné, ba až bezvýznamné, jsou z Božího pohledu všechny ty naše starosti – ať už existenční, sociální, ekonomické. Ne, že by je podceňoval, my máme povinnost starat se o potřeby své a svých blízkých a je samozřejmé, že si máme prací a vlastním úsilím vydělávat na jídlo, oblečení, na střechu nad hlavou. To přece k našemu životu patří a Ježíš to nezlehčuje, nenabádá nás k bezstarostnému a bezpracnému životu parazitů, zlodějů či bezdomovců. To rozhodně ne (vždyť podle Písma si máme v potu tváře vydělávat na chléb náš vezdejší), ale Ježíš nás vede k tomu, abychom nezaměřovali všechnu svoji energii jen na zajištění základních životních potřeb a neomezovali se jen na ony vnější, i když základní, potřeby, ale, a to je to hlavní, nespoléhali se pouze na svoje síly. (Cožpak v modlitbě Otčenáše neprosíme: Chléb náš vezdejší dej nám dnes?)

Nestarejte se zbytečně, nepodléhejte nejistotě a strachu z budoucnosti, nedejte se připravit o radost ze života! Neutápějte se v beznaději a obavách, ale ŽIJTE! Váš život má nesmírnou cenu, je Božím darem, zdarma daným. Máte za svůj život odpovědnost nejen před svými partnery a dětmi, ale především před Bohem. Pokud jemu budete svěřovat své potřeby, u Něho hledat východisko ze svých, mnohdy skutečně těžkých situací, zdánlivě neřešitelných problémů, vnitřních zmatků a nejistot, pak máte za zády toho největšího spojence. Pokud, trochu nadneseně řečeno, pozvednete svůj pohled od výkladních skříní, cenovek, katalogů a výplatních pásek, nahoru k Bohu; pokud mu odevzdáte s důvěrou své trable a starosti; pokud nezredukujete svůj život jen na honičku za výdělkem a povrchními požitky, pak máte šanci si uvědomit, že nad námi, nad celým Vesmírem, neustále bdí starostlivý Bůh, který nám v ten pravý čas dá právě a jen to, co potřebujeme. Vyžadujete to ovšem od nás otevřenost k duchovním hodnotám, bezmeznou důvěru; onu dětskou bezelstnost a také špetku úžasu a dar vnitřního pokoje. To je podle mého to, co Ježíš nazývá Božím královstvím. To máme hledat, ono království lásky, spravedlnosti, pravdy a pokoje, které je přece už mezi námi! A ostatní, tedy to, co potřebujeme, nám bude přidáno! Právem tedy Ježíš říká: „Nedělejte si starosti o zítřek, vždyť zítřek bude mít své starosti.“ Je to vlastně velice jednoduché – buď si budeme žít pro sebe a spoléhat jen na sebe – a pak se budeme utápět ve starostech, ale náš život, ten skutečný život, bude stát za starou bačkoru; nebo, - i když se samozřejmě budeme starat o všechno potřebné jako zodpovědní lidé - se dokážeme povznést nad horizont přízemního živoření, a tím získáme šanci prožít naplněný život. Život, ve kterém sice také nebudou chybět starosti a nejrůznější trable, ale který budeme žít v důvěře v Boha, v pokoji a radosti, protože si prostě budeme vědomi toho, že nejsme středem vesmíru, ale naopak, že jsme milované Boží děti a jako takové, dědici Jeho království. (Ačkoli jsme vůči Bohu všichni bez výjimky dlužníky, nemusíme si dělat starosti - náš Bůh není bezcitný věřitel, ale milující Otec, který nám nejen dluhy odpouští, ale ještě nám cpe do kapes vrchovatě navíc.)

Odpusťte mi tu troufalost, ale řekl bych to ještě jinak: nestarejme se jen sami o sebe a své nejbližší, ale rozšiřme svůj horizont i na své bližní; nenechme se spoutat do okovů svého sobectví, závisti a nepřejícnosti, ale radujme se z každého dne, i když si nežijeme zrovna na vysoké noze. Je lépe být spokojený s málem, než věčně žehrat na osud, na druhé, potažmo i na Boha. To bychom pak byli jako ti Izraelité z prvého čtení. Život je nádherný dar, tak jej žijme a nebuďme ufňukaní skrblíci a přízemní suchaři.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru