20.11.2016 11:00, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Je jenom na nás, zda i my Krista přijmeme jako jedinou a nejvyšší autoritu

Je jenom na nás, zda i my Krista přijmeme jako jedinou a nejvyšší autoritu

2 Sam 5,1-3

Lk 23,35-43

Ježíše Krista Krále

Dnešní neděle je poslední v církevním, nebo, chcete-li, v liturgickém roce, a my jej zakončujeme oslavou toho, kterému jeho Otec odevzdal vládu nad vším stvořením. Oslavou PANTOKRATORA - VŠEVLÁDCE. KRISTA KRÁLE!

Úvod do královského tématu tvoří už prvé čtení - začíná připomínkou Krále Davida a jeho korunovaci králem nad celým Izraelem, tedy už nejen Judska, ale všech izraelských kmenů. Není třeba být znalci historie Izraele, abychom věděli, že David byl největším a nejvýznamnějším židovským králem. A také byl jakýmsi lidským předchůdcem Největšího a Jediného Krále Všehomíra - Ježíše Krista. Však také ona připomínka krále Davida má dnes jiný, než jen historický význam; má ukázat na Ježíše Krista, který je přece rovněž potomkem kmene Jesse, z něhož David pochází; který se narodí v Betlémě, v městě Davidově. Za zmínku stojí hned úvod prvního čtení: „Všechny izraelské kmeny přišly k Davidovi do Hebronu a řekly: „Hle, jsme tvá kost a tvoje maso.“ Zaujmout nás může hned prvé slovo, ono – všechny – David, stejně jako Kristus, všechny rozptýlené kmeny a národy sjednocuje, dále místo korunovace – Hebron, tj. místo, kde jsou pochováni izraelští patriarchové: Abrahám, Izák a Jákob, tedy posvátné místo, které je nejen náboženským, ale i politickým centrem tehdejší doby. (Není to Jeruzalém, ten se teprve později, právě Davidovou zásluhou, stane hlavním a prvním městem nejen Izraelitů, ale vlastně celého světa, které vyznává Ježíše jako svého Krále a Pána a na konci věků nebeským Jeruzalémem.) V neposlední řadě nás možná zaujme ono: „jsme tvá kost a tvoje maso“. To je ve své době ustálené rčení, které bychom my dnes jen těžko použili, které avšak vypovídá o tom, že izraelské kmeny mají mezi sebou příbuzenské vztahy, že ve skutečnosti nestojí proti sobě (i když tak politická situace tehdy, stejně jako dnes, vypadá). Judské kmeny chtějí, dobrovolně a vědomě, přijmout Davida za krále celého Izraele. (Jen pro připomenutí - David vládl 7 let v Hebronu jako král Judska, ale severní kmeny, věrny Saulovi a jeho synu Išbošetovi, jeho volbu nepřijaly, teprve po jeho smrti přijmou Davidovu autoritu a přihlásí se k tradici izraelských kmenů.) Všichni uznávají, že David je skutečně vyvoleným králem, že je nepřekonatelným vojevůdcem a panovníkem a přijímají jeho vládu, a tím i sjednocení 12ti izraelských kmenů. A protože v té době byl král pomazáván z moci Hospodinovy, dochází v Hebronu k definitivnímu spojení vlády politické i náboženské.

David nabízenou volbu přijímá a uzavírá se zástupci jednotlivých kmenů smlouvu, jejímž garantem je sám Hospodin. David si je vědom, že skutečným a všemohoucím králem je ve skutečnosti Hospodin a jemu dává všechno do rukou, jeho vůlí se, i přes svá lidská selhání, bude ve svém životě řídit.

A nyní, od tohoto největšího lidského krále, Davida pojďme ke Králi nebeskému - Ježíši Kristu. Je Syn Boží, je sám Bůh, který sestoupil ve slabé lidské přirozenosti na tento svět, aby jej zachránil a vykoupil.

Dříve však, než Ježíš navěky usedne na svůj trůn v Nebeském Jeruzalémě, musí projít mučednictvím trůnu kříže. A právě na kříži, mezi nebem a zemí, potvrzuje svůj královský majestát. A je to zločinec, který dokázal uznat své hříchy a zaslouženou odplatu, je tím kdo rozpoznává v tom zvláštním odsouzenci, Krále nebe a země. (Není to pouze zásluhou oné, ve skutečnosti potupné, cedulky, která je z rozkazu Pilátova umístěna nad jeho, trním korunovanou, hlavou.) Královská velikost vyzařuje ze zbičovaného, nahého těla - a blahoslavení ti, jež mají čisté srdce a proto v něm i teď rozeznávají krále: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království!“ – „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ Jasnější důkaz Kristova božství nemohl být podán. Kříž odhalí každou lež, každou nepravdu, každou zidealizovanou představu. Tady visí sama PRAVDA ve své nahotě. Tady visí ten, který je PRAVDA sama - král nebe a země. Se zemí je spojen pnoucím břevnem kříže, rozpažené ruce jakoby objímaly celý svět, avšak nebe, nebe jako by bylo uzavřené: Otec mlčí.

Nemlčí však lidé - ještě na kříži je Ježíš tím, kdo nastavuje druhým zrcadlo, kdo ukazuje, zviditelňuje, jaké je smýšlení mnohých... (Narážím teď na slova starce Simeona, která řekl Panně Marii při jeho obětování: „On je ustanoven k pádu a povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat - i tvou vlastní duší pronikne meč - aby vyšlo najevo smýšlení mnohých.“)

Není bez zajímavosti se podívat na reakce lidí kolem, při této krvavé intronizaci Krále nebe a země.

Většinu kolem tvoří obyčejní lidé - mlčící, zmanipulované stádo bez vlastního názoru, cituji předchozí verš: „lid stál kolem a díval se“ – (nic nového pod sluncem, stále stejný program: chléb a hry, a hlavně se do ničeho nenamočit a s ničím si nezadat. Dát najevo svůj názor by se nemuselo vyplatit, co na tom, že mezi mlčícím davem je jistě nemálo těch, kterým Ježíš pomohl, které uzdravil...)

Pak jsou zde ti, kteří mají, (alespoň se to tak jeví) situaci ve svých rukou. Členové velerady a vojáci. Ti první pomocí lži, intrik a zrady konečně dosáhli svého. Navždy se zbaví nenáviděného Ježíše z Nazareta, který jim bořil jejich zaběhlý řád, který jim oponoval, který jim říkal pravdu o nich samých. To se neodpouští. Teď konečně dosáhli svého. S krutou ironií se mu posmívají: „Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží vyvolený.“

Pak jsou tu římští vojáci. Bezcitní profesionálové, kteří mistrně ovládají své řemeslo, jak způsobit co největší bolest a utrpení. I oni mají pro odsouzence jen slova posměchu: „Když jsi Židovský král, zachraň sám sebe.“

A jako poslední - jsou tu spoluodsouzenci. Z úst jednoho potřetí zazní posměšné: „Což nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ – (mimochodem: třikrát zazní ono zachraň sám sebe - je to analogie k trojímu pokušení Ježíše na poušti). Ale je tu ještě druhý odsouzenec. Odsouzený právem, který vnímá bezpráví na Ježíši. A právě on, jediný, v Kristu pozná a uzná Mesiáše, Krále nebe. „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království!“ Jediný, který pochopil. A byl za svůj postoj královsky odměněn - vždyť jen král může udělit milost. Ježíš ve své lidské bezmoci ukřižovaného, zbaven vlády i nad svými údy, dokazuje svou Božskou moc tím, že daruje život - ne ten pozemský, ale věčný. A ne až jednou, při nastolení Božího království, ale ještě DNES: „Amen pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ Ještě dnes! - podstata Božího království je v tom, že budeme s Ježíšem v ráji, v nebi, v jeho království míru a pokoje, v království lásky, které je otevřené pro světce i zločince, pokud uznají Ježíše za svého Pána a Boha…

Ježíš, tento mistr paradoxů, dokazuje svou moc v okamžiku vrcholné bezmoci. Na svém trůnu - na kříži dokazuje nejen své božství, ale i to, že to není Ježíš, Bůh, kdo potřebuje člověka a jeho uznání, ale člověk, kdo potřebuje Ježíše a Boha. Potřebujeme Boha, potřebujeme Ježíše, krále nebe i země i my, a dnes. Stejně jako tenkrát, nebo možná i více, než tenkrát. A právě proto ve dvacátých letech uplynulého století, bohatšího na hrůzy válek víc, než kterékoli jiné, vyhlásil papež Pius XI. tuto slavnost Ježíše Krista Krále. (1925) Aby celému světu znovu připomenul toho jediného, ve kterém je naše spása, vykoupení a záchrana. (Zatímco lidé stále podléhají vějičkám falešných mesiášů a klamavým slibům politiků.) Je jenom na nás, zda i my Krista – Krále nebe a země - přijmeme jako jedinou a nejvyšší autoritu, nebo se necháme vést soudobými slepými vůdci. Ti nás však nezavedou do Božího království, ale pouze a jen do bezvýchodnosti zkázy. Je jenom na nás, koho přijmeme za jediného Pána nebe a země. Komu se dobrovolně podřídíme a s důvěrou svěříme.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru