Jasná pravidla dělají dobré přátele
Sk 15,22-31
Pátek 5. velikonočního týdne
Jak jsme četli ve Skutcích apoštolských v minulých dnech, v Antiochii vznikl zásadní konflikt, který vyvolali křesťané, z řad bývalých farizejů. Spor spočíval v tom, zda noví křesťané z pohanů, kterých, zejména zásluhou sv. Pavla a Barnabáše, houfně přibývá, musí spolu s vírou v Krista, Božího Syna, přijmout obřízku a židovský Zákon.
Žádné společenství není uchráněno rozdílných názorů, postojů; dokonalá jednota a uniformita neexistuje (a je to tak dobře, nejme přeci naprogramované mašiny). Důležité však je, jak se jednotliví členové daného společenství k rozdílným postojům postaví. Zda je budou řešit pomocí dialogu, hledáním konsensu, nebo si uprostřed společenství vytvoří názorové frakce, a pak bude jen otázkou času, kdy se některá z nich chopí moci, a to nejčastěji pomocí násilí, a prosadí si, a ostatním vnutí svůj názor. Naštěstí v církvi vládne Duch sv. A tak pod jeho inspirací antiochijští křesťané vyberou Pavla a Barnabáše a vyšlou je do Jeruzaléma, do této kolébky Kristovy církve, k tamním autoritám. V Jeruzalémě pobývá Petr, tato hlava církve a první papež, a spolu s ním i apoštolové, tito, možno říci, první biskupové. O prvním koncilu v církvi, o apoštolském sněmu, jsme četli včera. Kterak Petr obhájil místo pohanů v církvi a Jakub rozhodl, že jim nelze ukládat žádná břemena židovských předpisů; že nejsou vázáni obřízkou, pouze příkazem pramenícím z Desatera o víře v jednoho Boha a nepřípustnosti jakékoli formy modloslužby, požívání krve (v krvi sídlil dle Židů princip života a ten patřil pouze Bohu), a masa z udušených, (tj. obřadně nezabitých, nezbavených krve) zvířat, a také smilstva (nešlo ani tak o naše 6. přikázání, jako o pohanské rituální obřady konané na počest bohů plodnosti a také vzájemné styky mezi příbuznými, které byly u pohanů běžné, ale které židovské právo zakazovalo).
Opět nepochybně pod vedením Ducha sv., se jeruzalémská církevní obec rozhodne dané usnesení sepsat a spolu s Pavlem a Barnabášem poslat do Antiochie, Sýrie a Kilíkie i Judu Barsabáše a Silu. Je obdivuhodné, jak moudře, bez konfliktů a napětí, celou záležitost v Jeruzalémě vyřeší. Petr je přirozeně přijímán jako nejvyšší autorita v církvi (a tou je v postavě papeže až doposud); závěry sněmu sepíší v dopise, který ponesou jmenovaní přes mnoho obcí, kde s nimi seznámí místní křesťany, až do místa, kde konflikt vznikl. Jedná se tedy vlastně o první encykliku, okružní list.
Poté vypraví jmenované na cestu, vyprovodí je a oni jdou do Antiochie, kde uhasí doutnající konflikt. A nejen to. „Když ho (dopis z Jeruzaléma) přečetli, velmi se zaradovali nad jeho povzbudivým obsahem.“ Ano, to je další krásná charakteristika dobře naplněné služby církevní hierarchie. Přináší radost a sjednocení, nikoli hněv, svár a rozdělení.
Encykliky a dopisy církevních představitelů by měly být jasné, a je-li třeba i zřetelně označit, pojmenovat zlo a nesprávné jednání – ale měly by především přinášet radost, ochotu přijmout slova církevních autorit a sjednocovat různé názory a hnutí. (Ne vždy se v církvi dařilo dosáhnout papežskými bulami, encyklikami, výnosy a dekrety takového účinku. Mnohdy byly naopak zdrojem dalšího napětí a konfliktů – to je ostatně téma pro historiky a teology.) Jsem velmi rád, že encykliky posledních papežů – a zejména sv. Otce Františka, tento náboj jasného svědectví, nazývání dobra dobrem, a zla zlem, mají a navíc jsou pro čtenáře zdrojem radosti. (To zdaleka není samozřejmost ani v církvi ani politice, ale i v běžném komunálním světě a v lokálních podmínkách.) Mír mezi Antiochií a Jeruzalémem; mezi pohanokřesťany a židokřesťany, je zpečetěn; Pavel a Barnabáš mohou hlásat slovo Kristovo bez zábran, svobodně a v jednotě s církevními autoritami. To vede k radosti, pokoji, a je-li hlas představených (zde církevních) jasný, pak nejsou poražení ani vítězové, ale všichni v jednotě usilují o stejné cíle. Toto je ideál, kterému se církev někdy přibližovala, jindy vzdalovala, ale napadá mne latinské úsloví: „Clara pacta, boni amici“ – jasná pravidla dělají dobré přátele. Pravdivost tohoto úsloví je zřejmá. Je třeba jasně vědět, jaká jsou pravidla a co se ode mne očekává, a pak mohu být v dobrých vztazích i s těmi, kteří smýšlí jinak. Právě zřetelně daná pravidla, požadavky a cíle, nás chrání před nedorozuměními a konflikty.
Jiří Vojtěch Černý
