Jakou bychom asi dostali na vysvědčení "známku z chování"?
Iz 55,6-9
Flp 1,20-24.27
Mt 20,1-6
25. neděle v mezidobí
Na text úryvku evangelia, který proti sobě staví naše vnímání spravedlnosti a zasloužené mzdy a Boží velkorysost, která štědře odplácí za službu na Boží vinici bez ohledu na vynaloženou námahu a délku „pracovní doby“, na ten jsem kázal už vícekráte, a tak se dnes zaměřím na prvé a zejména druhé čtení. To prvé, to je z proroka Izaiáše a vzniklo někdy v 6. stol. př. Kr. v babylónském zajetí. Jeho účelem bylo povzbudit izraelský lid v exilu, aby neztrácel naději, aby důvěřoval v Hospodina, který jim a jejich potomkům přislíbil návrat zpět do zaslíbené země. Ten kýžený návrat domů, do země zaslíbené, bude ovšem „až se naplní čas“, ten pravý čas, který určuje Bůh a ne člověk, tedy ne, až oni budou chtít, ale až bude chtít Bůh. Přesto člověk není a ani nemůže být jen pasivním příjemcem Božích zaslíbení, jeho požadovaná aktivita se projevuje třeba oním hledáním: „Hledejte Hospodina, když je možné ho najít, vzývejte ho, když je blízko…“
Hledání vyžaduje lidské úsilí – a Bůh mu jde jakoby naproti, vždyť je řečeno: „je možné ho najít … je blízko …“ Bůh se dává poznat a nalézt člověku, ale jen tomu, který nežije v zajetí vlastních představ a přání, ty nás leda svazují a uzavírají Božímu myšlení, Boží režii, která je vždy zcela jiná, než si představujeme, než jsme vůbec schopni si připustit. A proto volá prorok jakoby Hospodinovými ústy: „Mé myšlenky nejdou vaše, ani mé chování není podobné vašemu…“ To ostatně dokládá výše zmíněné evangelium: Zatímco naše pojetí spravedlivé odměny za práci je vázáno na výkon a odpracovanou dobu, Boží „Zákoník práce“ má úplně jiná pravidla. Nehledí na vnější ukazatele; práce na Boží vinici není povinností, ale nabídkou, co víc, odměnou – a Boží mzda dává všem stejně. Když si pod onen denár (což byla denní mzda dělníka) dosadíme Boží lásku, milosrdenství, blízkost – jak bychom je chtěli odměřovat? Ten, kdo se těšil z poznání Boha a Boží blízkosti déle, je skutečně více odměněn, ne však v pozemských valutách. A kdo „dřel“ na vinici Boží více, ten se směl těšit z Božích doteků a zažívat mnohem větší radost a potěšení než pouhý uživatel náboženského servisu, který si přeci to své „odpracoval“ účastí na mši svaté a možná i nějakou tou modlitbičkou. Viz: „Mé myšlenky nejdou vaše, ani mé chování není podobné vašemu…“
Sv. Pavel, ten, dle mého mínění, pronikl Boží myšlení, ten „nakoukl pod pokličky v Boží kuchyni“. Jinak by totiž nemohl napsat, co jsme dnes slyšeli. Jen pro přiblížení – Pavel sedí ve vězení (a to nebyly kriminály jako dnes, se zaopatřením a vycházkami) a sedí tam pro hlásání evangelia. Nestěžuje si, nelízá si rány – naopak, On vnímá útrapy (a kdo z nás by takové vydržel a obstál?) jako Kristovu oslavu. Je tím dělníkem na Boží vinici, jemuž jde v prvé řadě o službu – o hlásání evangelia. Je pln důvěry, žije nadějí na setkání s Pánem, (to je ten jeho denár, odměna za práci); pro něho život je Kristus a smrt ziskem a přece, z pastýřské lásky k církevním obcím, které založil doufá ve vysvobození, aby mohl ještě dále pracovat na hlásání Kristova evangelia. A tak ani neví, co má volit: „Přitahuje mne totiž obojí: mám touhu zemřít a být s Kristem, ale pro vás je zase nutnější, abych zůstal naživu.“
Žije s Kristem a v Kristu a v srdci nosí ty, které ke Kristu přivedl. Nikoli strohost moralisty, ale láska pastýře, duchovního otce je vybízí: „Jen se chovejte tak, jak to odpovídá Kristovu evangeliu.“ Koneckonců, ono „chování“ není ani tak o mravnosti, jako spíše o vytrvalosti, trpělivosti, věrnosti a vzájemné lásce.
A tak tato Pavlova výzva není určena jen adresátům jeho listů, ale vlastně nám všem – křesťanům. Jakou bychom asi dostali na vysvědčení „známku z chování“?
Jiří Vojtěch Černý
