01.04.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Jaké štěstí, že se v každé době najdou ti, kteří posouvají jazýčky na vahách spravedlnosti a dějiny lidstva kupředu

Jaké štěstí, že se v každé době najdou ti, kteří posouvají jazýčky na vahách spravedlnosti a dějiny lidstva kupředu

Dan 3,14-95

Středa po 5. neděli postní

„Jestliže se nepokloníte mému božstvu a mé soše, v tu hodinu budete vhozeni do rozpálené ohnivé pece! A kdo je ten váš Bůh, který by vás vysvobodil z mých rukou?“

Tahle nehorázná výhružka, projev povýšenosti a pýchy, to není, žel, ojedinělý projev zlovůle mocných. A jde z těchto slov až strach. Nikoli z té rozpálené pece, ale z té bezmezné, nabubřelé drzosti pouhého člověka, který se povyšuje a dělá ze sebe modlu: „běda ti, jestli se mě nebudeš klanět!“ Tady nejde pouze o slabošského babylonského krále a jeho modloslužebné náboženství, tady jde o pýchu mocných všech časů. Nebylo do dnešní doby snad jediné generace, kterou by kdosi kdesi nechtěl srazit na kolena před kdejakým vůdcem, panovníkem či kdovíjakou modlou. (Absurdita tohoto srážení na kolena nezná mezí: na kolena před ideologií; na kolena před mocí; na kolena před násilím, před stranou; na kolena před ekonomikou.) Vždy se najde někdo, kdo přikazuje, a vždy se najdou mnozí, přemnozí, kdo poklekají.

Do jaké závratné morální výše vyrůstají ti tři mladí Židé v knize Danielově, kteří klidně, jak to vyplývá z logiky jejich myšlení a víry, téměř jakoby s úsměvem, říkají králi: „Co ti na to odpovědět? Jestli nás náš Bůh vysvobodí z tvých rukou, to záleží jenom na něm. Ale i když to neudělá, my se nikomu a ničemu na rozkaz klanět nebudeme.“

(Jak jsou vedle těchto heroických mužů víry malí všichni ti, kteří v našem vysoce civilizovaném věku považovali a považují za CELKEM SAMOZŘEJMÉ poklonit se komukoliv a čemukoliv spíše než Bohu, protože - kdyby se nepoklonili, mohli by mít nepříjemnosti, nebo by alespoň byli za blázny, atd. A pokud už se výslovně neklaníme, tak alespoň k nepravostem mlčíme – a tak se nepřímo a nechtíc stáváme spoluviníky morálního nátlaku). Příběh však pokračuje. Tím, kdo nakonec nemlčí, je babylónský král. A jeho slova jsou slovy úžasu, co víc, slovy uznání toho židovského Boha: „Hle, vidím čtyři muže, jsou rozvázaní a procházejí se uprostřed ohně bez jakékoli úhony.“ a dále: „Požehnaný Bůh Šadrachův, Mešachův a Abednegův, jenž poslal svého anděla a vysvobodil své služebníky, kteří v něj důvěřovali!“ Král Nabuchodonosor, i přes pošetilý příkaz klanět se kovové modle a přisuzovat ji božské vlastnosti, se zachová nakonec rozumně – nesnaží se, jako mnoho jiných vládců před ním i po něm, bojovat s jediným pravým Bohem a umlčet, a to nejčastěji násilím, jeho svědky. On tváří v tvář Božímu zásahu, nadpřirozené ochraně těch, kteří se vzepřeli jeho lidské vůli, uzná jejich osobní velikost i absolutní svrchovanost jejich Boha. (Toho věru byli v dějinách schopni jen málokteří moudří panovníci – většina si za každou cenu, a to nejčastěji za cenu nevinné krve, snažila uchovat své postavení, svou autoritu, své náboženství či ideologii.) Tento příběh je prastarý a je jaksi vložený do Písma sv. mnohem později, než se udál. Ve skutečnosti se tak stalo v době nesmírně krutého pronásledování Židů za krále Antiocha IV. Epifana, který se snažil vymýtit z povrchu zemského nejen židovskou menšinu, ale hlavně jejich Hospodina. Jako všem ostatním v pohnutých dějinách tohoto vyvoleného národa se mu to nezdařilo. A právě v této době, kdy jen vlastnit knihu Zákona zakládalo trest smrti, vkládají svatopisci do knih Písma tento povzbudivý úryvek o tom, že stojí za to raději podstoupit smrt, než se klanět cizím bohům a božstvům. Že stojí za to nesklonit se před zvůlí mocných a raději volit čestnou smrt, než potupné poklonkování v nesvobodě duše a svědomí.

Jaké štěstí, že se v každé době najdou ti malí a nepatrní, kteří se neskloní před mocnými, před vládou většiny, a nesou svou kůži na trh. A jsou to právě oni, maličcí a umlčovaní, kteří posouvají jazýčky na vahách spravedlnosti a dějiny lidstva kupředu.

Myslím, že v pokušení před poklonkování kdekomu a kdečemu bychom si měli včas připomenout slova Kristova ďáblu, který jej pokoušel na poušti. „Jen Bohu jedinému se budeš klanět!“ A tato slova neztratila svou sílu, svůj obsah doposud. Ovšem, stejně tak ďábel neztratil svou touhu ohýbat naše záda a vrhat nás na kolena před všemi mocnými samovládci, a dnes kupř. před nadvládou prodejních řetězců i prodejných politiků, plytkou zábavou a pokroucenou morálkou.

Jiří Vojtěch Černý

 

 



Zájezd do Slovinska

 
Nahoru