16.12.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Jak prožijeme adventní dobu, takové budou naše Vánoce

Jak prožijeme adventní dobu, takové budou naše Vánoce

Iz 45,6-18,21-25

Lk 7,19-23

Středa po 3. neděli adventní

Zpravidla ve všech kostelích začínáme bohoslužby zpěvem staré, přesněji středověké, antifony: „Ejhle, Hospodin přijde.“ A slova příslibu rosy z nebes, práva, které bude skrápět tuto zem, stejně jako zplození toho, který přinese spásu všem národům… ta pochází z proroctví Izaiášova, které jsme dnes slyšeli v úryvku prvého čtení. Jsou to slova útěchy, naděje; slova, k nimž se po staletí, ba celá tisíciletí, obraceli lidé s nadějí. Každý advent je z tohoto pohledu takovým opakujícím se ujištěním o tom, že příslib Hospodinův se splní. Pro lid Starého zákona se reálně naplnil v prvním příchodu Spasitele na svět, tenkrát v Betlémě; pro nás, lid zákona nového, je Izaiášovo proroctví potvrzením radosti z narození Ježíše v tichu a slabosti betlémské jeskyně a současně ujištěním o tom, že jednou nastane doba, kdy se skutečně otevře obloha a Spasitel přijde podruhé, tentokrát v moci a ve slávě. Takže, my vlastně prožíváme nyní ten každoroční liturgický advent, ale současně i všelidský advent, v němž očekáváme příchod Ježíše na konci věků. Ohlašovat jej bude mnoho znamení, která, na rozdíl od jeho prvého příchodu na svět, budou zřetelná a nepřehlédnutelná. Budou tak jasná, že nebude třeba otázek a pochybností, které měl konečneckonců i takový Boží herold, jakým byl Jan Křtitel. Jan v době, kdy posílá své učedníky k Ježíšovi s otázkou: „zda je ten pravý?“, sedí ve vězení a čeká na vyplnění ortelu smrti. To není zrovna povzbudivá situace a tak není divu, že Jana přepadnou pochybnosti. On sice, ještě jako nenarozené nemluvně v lůně Alžběty, rozpoznal svého Pána; On na něj zřetelně ukázal při křtu v Jordánu; dokonce v souladu s proroctvím téhož Izaiáše, na něho poukazuje jako na Beránka Božího. Ale nyní ve tmě kobky v něm začínají hlodat pochybnosti – nedivme se mu, kdoví, jak bychom v jeho situaci jednali my. Posílá tedy své učedníky s dotazem: „Jsi to Ty, na nějž čeká celý Izrael, celé lidstvo?“ A jak odpoví Ježíš? Zatímco v prvém čtení jsme hned několikrát, jakoby ústy samého Hospodina slyšeli: „Já jsem Hospodin a nikdo jiný!“, odpovídá Ježíš pomocí citátů a obrazů z Izaiáše. Říká Janovým poslům: podívejte se, chromí chodí, slepí vidí, hluší slyší, mrtví vstávají – dějí se tedy skutky, které jsou připisovány ohlašovanému Mesiáši. Pro zasvěceného jakoby řekl – ano, já jsem ten očekávaný Mesiáš, jsem ten, který má přijít!

Jsem přesvědčen, že tato odpověď Janu Křtiteli stačila. Nestačila ovšem těm, kteří vidět, slyšet a hlavně pochopit nechtěli – Ježíšovým odpůrcům z řad těch, kteří měli právě první, protože nejpoučenější, porozumět. Velekněžím a farizeům. Ti se nad Ježíšem pohoršovali, protože byl jiným Mesiášem, než tím, kterého si přáli a vysnili. Zato chudí a bezvýznamní, ti pochopili. A radovali se! Milovali Ježíše takového, jaký byl. Protože byli prostí, chudí v duchu, žízniví a hladoví po spravedlnosti, milosrdní a srdce čistého - tedy ti, kteří podle příslibu Ježíšových blahoslavenství uvidí Boha a budou mít podíl na Jeho království.

A mě, nám, se v této souvislosti může nabízet zásadní otázka? Jakého ducha a srdce jsme my? Přijali jsme Ježíše? – milujícího, leč náročného hlasatele radostné zvěsti, který je živým Slovem Božím v našem životě? Nebo je pro nás advent jen čekáním na líbezné vánoční Jezulátko, zabalené do barevných obalů, a přece zasuté pod nánosem starostí, nákupů, uklízení, pečení cukroví a příprav na vnější oslavu vánoc. Těch našich vánoc, mnohdy postrádajících svůj původní obsah. Vánoc zbavených radosti - z příchodu Božího Syna na tuto zem; radosti ze zvěsti o spáse pro všechny národy; radosti z vyplnění Božích příslibů spásy a Božího království?

Marná sláva, stále platí: jak prožijeme adventní dobu, takové budou naše vánoce, a co víc: jak prožijeme advent našeho života, taková bude i naše věčnost.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd Alpy - rakouské Tyrolsko

 
Nahoru