05.01.2015, autor: Karel Voplakal, kategorie: Příběhy

Jak jsme u nás prožívali mezinárodní ekumenické setkání křesťanské mládeže v Praze

 Jak jsme u nás prožívali mezinárodní ekumenické setkání křesťanské mládeže v Praze

V posledních dnech žila celá Praha celoevropským ekumenickým setkáním křesťanské mládeže - „poutí důvěry“ - organizovanou mezinárodním hnutím Taizé. Toto setkání trvalo od pondělka 29. prosince do pátku 2. ledna - a zúčastnilo se ho asi třicet tisíc mladých delegátů snad ze všech států Evropy. Naše i zahraniční televizní stanice přenášely jejich společné modlitby a meditace, úmysly a náměty apoštolátu modlitby z výstaviště v Letňanech i ze svatovítské katedrály - za účasti českých i zahraničních vysokých představitelů katolické církve i mnoha dalších církví a samozřejmě i představenstva hnutí Taizé - bratra Aloise i dalších.

Této ohromné akci předcházely mnohotýdenní přípravy, ale o nich by mohli referovat ti povolanější. Hlavním oříškem ovšem bylo najít ubytování, resp. ubytovatele pro ty desetitisíce mladých z ciziny. Pokud vím, tato záležitost působila hluboké vrásky organizátorům - ještě pár dní před začátkem nebylo zcela jasné, zdali se najde dočasný domov pro zbývajících skoro deset tisíc zahraničních účastníků, a tak na všechny pražské farnosti i obce v nedalekém okolí Prahy bylo naléhavě apelováno: „ujměte se mladých hostů, poskytněte jim přátelské přijetí!“Nebylo to snadné - lidé si říkali: Kdo ví, koho a odkud nám sem pak přidělí; co si budeme s naprosto cizími lidmi po večerech povídat? Bude jim u nás chutnat, bude se jim u nás líbit? Jak si s nimi budeme rozumět? Jak se s nimi budeme dělit o náš nepříliš velký byt? A co koupelna, toaleta - jak se tam s nimi vystřídáme? Ale nakonec Bohu díky všecko dopadlo dobře. Myslím, že nikdo z těch, kdo se nechal pohnout, aby přijetím několika účastníků pod svou střechu přispěl ke zdárnému průběhu této významné a bohulibé akce, určitě nelitoval.

V pátek tedy úspěšné pražské setkání Taizé skončilo. V naší rodině našlo čtyřdenní domov pět polských studentek. Tito naši hosté (vlastně by se mělo říci „hostky“) měly ještě v pátek ráno ještě poslední modlitbu v bělohorském poutním kostele a po poledni od nás odjely i se svými kufry a batohy – nejdříve do toho hlavního centra na výstavišti v Letňanech - a odtud pak už jejich autobusem daleko na sever- téměř až k Baltickému moři. Tyto dívky to domů nemají právě blízko - cesta bude trvat přibližně deset hodin, a tak je manželka těsně před odjezdem ještě pozvala na oběd a každé z nich ještě na cestu zabalila řízek, nějaké pití a k tomu ještě něco sladkého „na zub“ - aby při té dlouhé cestě domů netrpěly hlady.

Když k nám ta děvčata v pondělí přijela, právě začínalo zimní počasí: napadl sníh, začalo mrznout – ale na jejich zpáteční cestu měly dost nevlídno - pršelo a byl dost silný vítr.

V předvečer odjezdu nám doma u stromečku pěkně zazpívaly několik polských koled; v jejich podání zněly velmi melodicky - a ty nápěvy se nám zdály trochu povědomé: jistě jsme je už někdy museli slyšet. Na oplátku jsme jim zazpívali tu naši krásnou koledu, kterou složil ještě v době baroka Adam Michna z Otradovic:  „Chtíc, aby spal, tak zpívala Synáčkovi… - a tu se ty emancipované dívky k našemu překvapení zničehonic rozplakaly - hotové slzavé údolí (tak nevím, zdali se jim třeba zastesklo po domově, když ještě doznívá vánoční doba - anebo zdali snad zaplakaly nad námi, či nad naším zpěvem…raději se neptat)!  Tehdy ale nečekaně zasáhl náš pes Bondy;  postaral se, aby jim ani chvilku nebylo smutno - a nijak se netajil svými sympatiemi k těmto našim návštěvnicím; projevy své psí přízně mezi ně spravedlivě rozděloval tak, aby se žádná necítila odstrčená (ale nejvíc se věnoval uslzenému děvčeti, kterou doslova porazil a pokoušel se jí ty slzy slíbat k obveselení těch čtyřech ostatních). Všechna ta polská děvčata byla velice příjemná a za každou maličkost vděčná. Byly to studentky 2. ročníku (tedy přibližně dvacetileté) různých vysokoškolských oborů: logistiky, práv, psychologie, lingvistiky (španělština/italština) a architektury.

Jsme rádi, že byly u nás spokojené - a doufáme, že se včera šťastně dostaly domů. - A věříme, že jak ony, tak i ty tisíce ostatních zahraničních účastníků pražského setkání budou na Prahu vzpomínat rádi.

Karel Voplakal

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru