06.12.2014, autor: Luboš Nágl, kategorie: Příběhy

Jak jsi krásné neviňátko

Jak jsi krásné neviňátko

Přemýšlel jsem tak onehdy nad budoucností a světlými zítřky. To se stávám něčím jako pračkou na budoucnost, plnou pomyslného Arielu. Bílá bude bělejší, světlé zítřky budou světlejší. Ale zase ne moc, aby barvy úplně nevybledly. Tuto záslužnou práci provádím zásadně ve svém osobním volnu. Ve světnici na kanapi. Buď v sobotu nebo v neděli po obědě. Jak mí majitelé dovolí. A jak si tak v klidu přemítám o pohybu elektronů ve valenčních sférách helia nebo o pohybu oběživa na účtu v předvánoční době, ozvala se příšerná rána. Velký třesk. Představuji si, že takhle nějak vznikl vesmír. Kdybych u toho tenkrát byl, taky bych rovnýma nohama vyskočil z kanape jak čertík z krabičky. A po tom velkém třesku to ještě chvíli rachotilo. Asi jako valící se kameny. Chvíli jsem němě zíral na tu spoušť, než mi to došlo: tak to už si Rolling Stones určitě nepustím. Není totiž na čem. Nejhorší na tom je, že pohromu jsem si zavinil sám. Svou měkkou povahou a lidumilností. V tomto případě tedy spíše kočkomilností. Normálně jsou naši dva kocourci na byt a stravu v kotelně a v restauraci „U kouzelné misky“ na zápraží. Jenže přituhlo a tak ojíněný kocouří vous obměkčil moje srdce a já je pustil do světnice. A jako já si lehl a v teple odpočíval, i kocourci si chtěli lehnout. Na parapet okna, protože odpolední sluníčko přes sklo hřálo. Jenže mezi cédéčky a jinými věcmi bylo místo jen pro jednoho. A tak přišla na řadu obvyklá hra „Kdo má ostřejší lokty“. Tohle harašení jsem ještě nevnímal. Ale měl jsem. Protože pak došlo k boji „tělo na tělo“. Statnější Míša se zapřel nohama do potrubí topení mezi okny. Jenže jak chtěl soupeře knokautovat pravým hákem, podklouzly mu tlapky a on se celou vahou zřítil na věž, stojící na stolku mezi okny. A věž se celou vahou zřítila na prkennou podlahu. Prkenná podlaha nepovolila. Věž ano. Plexisklový poklop od gramofonu se bleskurychle začal dělit jako buňka prvoka. Hned vzápětí přišlo na řadu raménko gramofonu. Vymrštilo se z kloubu a než zůstalo bezvládné jako rámě svatého Víta v katedrále na Hradčanech, ještě několikrát sebou zoufale škublo. Do kocourů jako když střelí. Každý byl bleskově někde v nejtemnějším nedobytném koutě, odkud svítily jen dvě kočičí mlhovky. Zatvrdil jsem svoje měkké srdce a poslal kočky bez řádného soudu do vyhnanství. Násilí nebylo třeba. Stačilo otevřít dveře a bystří kocouři pochopili, že toto je jejich jediná a možná, že i poslední naděje. A jestli budou chvíli váhat, tak druhá šance už třeba nebude. Nekráčeli s hlavou vzpřímenou jak Havlíček do Brixenu. Zatáhli hlavu, skrčili hřbet, zařadili náhon na všechny čtyři a na plný plyn vyrazili co nejdál od místa činu a násady koštěte. Po zevrubném ohledání nebožtíka bylo jasné, že resuscitace ani operace už toho mnoho nezachrání. Raménko by se snad dalo operovat, ale pochybuji, že bych sehnal umělý kloub. Navíc titanové klouby jsou dost drahé. Takže nejlepší bude zakoupit novou věž. Jenže v už tak napjatém prosincovém rozpočtu se nedají udělat takové škrty, aby se mohla koupit. A tak nezbývá než sednout a napsat: „Milý Ježíšku! Myslel jsem si, že Ti napíšu, abys mi letos dal konečně pod stromeček ty kostkované bačkůrky a kolínskou, co po nich v skrytu duše tajně toužím“. Bohužel se jich ani letos nedočkám, protože si budu přát novou věž. Abych mohl na Štědrý večer vykázat demoliční kocoury do bezpečné vzdálenosti a pustit z gramofonu naši oblíbenou „Jak jsi krásné neviňátko“.

Luboš Nágl

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru