Jak je to s Božím soudem?
Ex 34,4-9
2 Kor 13,11-13
Jan 3,16-18
Slavnost Nejsvětější Trojice
Tajemství dnešního svátku Nejsvětější Trojice se nám její jako vzdálené, příliš abstraktní a neuchopitelné. Jde mimo naši lidskou zkušenost a zdánlivě se nás ani netýká. A přece, víceméně nevědomky, je náš každý den, potažmo celý život, poznamenám tajemstvím Nejsvětější Trojice. Svůj křesťanský život začínáme křtem ve znamení Otce i Syna i Ducha svatého – a dá-li Pán v tomto znamení budeme i pohřbeni. Každý den začínáme znamením kříže, podobně se křižujeme při vstupu do chrámu; každou mši sv. začínáme znamením kříže a trojičním pozdravem: „Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství svatého Ducha …“ Ostatně, právě tento pozdrav jsme dnes slyšeli ve druhém čtení v listu sv. Pavla Korinťanům: „Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství sv. Ducha s vámi se všemi!“ Sv. Pavel tak zdraví své bratry ve víře, ty, jež vyučil v lásce k Ježíši a ukazuje tak na nebeského Otce, jeho Syna a Ducha svatého, který spojuje a sjednocuje nejen Otce se Synem, ale také Boha s každým člověkem. Bez zajímavosti nejsou ani zde naznačené projevy lásky, které přisuzujeme jednotlivým osobám Nejsvětější Trojice: Milost Ježíši, lásku Bohu Otci a společenství Duchu svatému.
O lásce Boha k člověku hovoří i evangelium. Když si jej zasadíme do souvislostí: farizej Nikodém se ze strachu před ostatními souvěrci setká tajně, v noci s Ježíšem. Pro ostatní farizeje je Ježíš buřič, provokatér, rouhač, odsouzeníhodná existence, vždyť on jim boří jejich učení, jejich krkolomné konstrukce; on odhaluje jejich slabiny, odkrývá jejich faleš a nazývá věci pravými jmény. Není divu, že jej nenávidí: on zpochybňuje jejich nedotknutelnost a ta nevzdělaná chátra jej obdivuje … to se neodpouští. Nikodém, a v tom je jeho velikost, ač také farizej, nepodlehne tomuto všeobecnému mínění, on vidí v Ježíši skutečného Božího mluvčího. Farizeové jsou odborníci na Boží zákony, domnívají se, že jen oni mají „patent“ na to vykládat Boží záměry, že jsou hlasatelé Boží vůle, a přesto se Nikodém, ač jedním z nich, skloní pod autoritu Ježíše a díky své pokoře a otevřenosti slyší z Kristových úst ono úžasné sdělení: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný.“ Bůh, nedotknutelný, nedostupný vládce a stvořitel, projevuje svoji lásku k lidem tak nepochopitelným způsobem, že dává sám sebe v postavě svého Syna člověku, aby se s ním mohl setkat a každému, kdo věří v Boha a uvěří tomuto projevu bezmezné Boží lásky, dává nabídku věčnosti.
Věřím, že nad touto větou zůstal Nikodém v němém úžasu. Ostatně, žasnout bychom nad ní měli všichni – Bůh dává sám sebe, svého Syna, a to z lásky k člověku. Tak Bůh miloval svět – láska Boha k svému stvoření je příčinou, důvodem toho, že se Bůh daruje člověku, že se stává uchopitelný a tím také zranitelný. A co víc: kdo tomuto Božímu sebedarování uvěří; kdo přijme Ježíše jako Božího Syna, ten dostane dar nejcennější – život věčný! To je Boží odměna za naši víru, víru v Boha Otce i v jeho Syna Ježíše Krista, která není možná jinak než prostřednictvím Ducha svatého. Opakem víry je nevěra, opakem odměny je trest. A o tom hovoří následující věty: „Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby byl svět skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.“ Posláním Syna Božího je svět spasit, nikoli odsoudit, avšak spása člověka se odvíjí od toho, zda v Boha a jeho Syna uvěří, či nikoli.
Být souzen, stanout před soudem – toho se, po právu, většina lidí obává. Být obžalován světským soudem je pro většinu lidí strašákem. Po soudu přichází trest – a jak je to s Božím soudem? Ten je nanejvýš (na rozdíl od lidských soudů) spravedlivý. A není třeba Boha – žalobce, my se svým způsobem obžalováváme sami – zde svojí nevěrou. Nejsme obětí slepé lidské spravedlnosti, my sami rozhodujeme o tom, zda budeme souzeni – naším proviněním, který je předmětem Božího soudního řízení, je naše víra či nevěra. Náš postoj, naše rozhodnutí, zda Ježíše, svého Spasitele a jeho a našeho Otce-Boha přijmeme, či nikoli. Naším pomocníkem v rozhodování, naším Obhájcem a Přímluvcem je Duch svatý (jak jsme vyznávali minulou neděli). Ten Duch, o němž Ježíš k Nikodémovi hovoří jen o pár veršů dříve: „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království. Co se narodilo z těla, je tělo; co se narodilo z Ducha, je duch … Vítr vane, kam chce; slyšíš, jak hučí, ale nevíš, odkud a kam věje. Tak je to s každým, kdo se narodí z Ducha.“ (Jan 3,5-9)
Jiří Vojtěch Černý
