Jak by měla vypadat naše modlitba

Sk 4,23-31

Pondělí po 2. neděli velikonoční

Naposledy jsme ve Skutcích apoštolských naslouchali tomu, jak byli apoštolové poprvé zatčeni a vyslýcháni. Důvodem jejich zatčení bylo uzdravení chromého, ovšem: „ve jménu Ježíšově“! A následující plamenné Petrovo kázání v chrámu, při němž se obrátily a uvěřily další stovky nových křesťanů. Hlavním tématem onoho kázání bylo Ukřižování a zejména Vzkříšení Ježíše, který, jak mohli všichni kolem na vlastní oči vidět, vybavil apoštoly mocí a dary Ducha svatého. A apoštolové jsou již proměněni, nebojácně mluví o Ježíši, v jeho jménu konají neuvěřitelné činy – a Velerada zuří. Vše se děje ve jménu toho nenáviděného Ježíše, kterého v zinscenovaném procesu nechali odsoudit k smrti. A nyní sklízí trpké plody svého jednání. Jméno Ježíšovo nebylo vymazáno jako klaté („Proklet je každý, kdo visí na dřevě“), právě naopak, v jeho jméno uvěřily už tisíce lidí, co víc, v jeho jménu se dějí zázraky. A oni mohou jen přikazovat a zakazovat, ale jeho následovníci jejich výhružek a zákazů nedbají. Tak, jak jim Ježíš přislíbil, skrze ně mluví sám Duch sv., který jim dává slova, jimž nemohou oponovat; právě tak jako nedokázali Ježíšovi. Jeruzalém začíná být plný Ježíšových učedníků a oni jsou bezradní. Mají moc, mají všechny prostředky výkonné a soudní moci a přece, nemají sílu umlčet Kristovy apoštoly. Odpověď, které se jim dostane, je jasná: „Je přeci nemožné, abychom nemluvili o tom, co jsme viděli a slyšeli … Lépe je poslouchat Boha, než lidi!“

Elita národa, Velerada, zažívá fiasko. Jsou konfrontováni s větší silou, než je ta jejich, lidská. To, že používají proti apoštolům násilí, je jen projevem jejich bezmoci. Bezmoci mocných, kteří si spravedlnost zjednávají násilím a v posledku vždycky prohrávají svůj boj svoji pravdu a moc.

Dnes Skutky pokračují dále, a my vidíme apoštoly po návratu z výslechu Velerady. Nepřicházejí zlomení, ani nezveličují svou statečnost, ani si nefoukají utržené rány. Jsou apoštoly, prošlými křtem Ducha sv., vědomí si příslibu, že: „Duch sám za ně bude jednat a mluvit“. A tak první reakcí mladičkého společenství Kristovy církve na propuštění Petra a Jana, není ani nadávání Veleradě, ani vymýšlení nějaké lidské strategie, ale první a jedinou reakci je děkovná modlitba.

Povzbuzují se slovy Písma, připomínají si verše žalmu Davidova. („Proč se pohané bouří, proč národy osnují marné plány? Pozdvihují se pozemští králové a vládcové se spolčují proti Pánu a jeho Pomazanému – Žalm 2) Poznávají v Písmu předpověď údělu Pomazaného – Ježíše Krista i své současné situace, a to je posiluje. Prosí o pomoc shůry – ne však, aby je Pán ušetřil pronásledování, ale aby jim dal v pronásledování sílu, aby „jeho slovo hlásali s veškerou odvahou a aby se skrze Kristovo jméno i nadále dály uzdravení, znamení a divy“.

Jejich modlitba, snad právě proto, že se nemodlí za sebe, ale za Kristovo dílo, je vyslyšena. Jakýmsi potvrzením shůry je i to, že když skončí svoji modlitbu – cituji: „Otřáslo se to místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým, takže s odvahou hlásali Boží slovo.“

Na této modlitbě je patrné, že apoštolové dobře vědí, jaká je jejich úloha - hlásat Boží slovo a že jsou si také dobře vědomi toho, že, dějí-li se divy a zázračná uzdravení, pak to není jejich zásluha, ale dílo Boží, konané ve jménu Kristově a oni, že jsou jen nástroji, těchto znamení.

Mám za to, že se nám dnes dostalo nejen poučení, jak vypadala modlitba prvních křesťanů, ale rovněž, jak by měla vypadat i naše modlitba. My kolikrát zaměňujeme modlitbu za výčet svých potřeb, zásluh a plánů. Namísto Krista, stavíme do středu pozornosti sebe sama, a očekáváme, že se Kristus bude přizpůsobovat nám a naší vůli. První křesťané byli ve škole modlitby mnohem dále, než my. Neprosí za sebe, ale za úspěch Kristova díla. A právě proto jsou také vyslyšeni.

Jiří Vojtěch Černý