11.03.2021, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

"Jak Bůh může dopustit všechno to zlo, násilí, války a bolest kolem nás?"

"Jak Bůh může dopustit všechno to zlo, násilí, války a bolest kolem nás?"

Jer 7,23-28

Čtvrtek po 3. neděli postní

Na úvod vám ještě jednou připomenu Hospodinova slova v prvém čtení, jak je svému lidu tlumočí prorok Jeremiáš: „Přikázal jsem svému lidu toto: Poslouchejte můj hlas a budu vám Bohem a vy budete mým lidem, choďte po všech cestách, jak jsem vám přikázal a bude vám dobře…“

To jsou otcovská slova. Důrazná sice, ale plná laskavosti, plná příslibu. „Buďte mým lidem, naslouchejte mým přikázáním a radám a já budu s vámi, budu vám pomocníkem a průvodcem ve vašem životě.“ Podobná slova by mohl, a snad by i měl, říkat každý otec svým dětem. „Poslouchejte mne, respektujte moji otcovskou autoritu, a já za vámi budu stát, budu vám pomáhat ve vašem životě.“

Když si to převedeme na naši lidskou rovinu, čím to, že tak málo otců je otevřených vůči svým potomkům, a tak málo synů dbá napomenutí a rad svých otců? Snad proto, že tátové nedovedou dát svým dospívajícím synům dost prostoru, uznání a svobody; snad proto, že synové si chtějí žít svůj život bez připomínek otců - kdož ví? Odklon od otcovské autority, touhu žít si po svém, bez příkazů a zákazů máme v sobě, my lidé už od dob Adama. Ten se také vzepřel Bohu Stvořiteli, jeho příkazu, a důsledky si neseme doposud, v podobě dědičného hříchu.

Bůh Otec svá slova nemění, stále, přes věky jakoby říkal ono: „Poslouchejte můj hlas a budu vám Bohem a vy budete mým lidem, choďte po všech cestách, jak jsem vám přikázal a bude vám dobře.“ Říkal to rovněž skrze proroka Jeremiáše. A synové izraelští? Neposlechli. Slyšeli jsme: „Neuposlechli, nepopřáli mi svého sluchu, ale jednali podle zatvrzelosti svého zvrhlého srdce… obraceli se ke mne zády ...“

Od první chvíle svého zjevení člověku se Bůh jeví jako dávající láska. Samotné stvoření není nic jiného, než dávání, vyčerpávající dávání bytí, života a schopnosti milovat. O to všechno se Bůh rozdělil s člověkem, když ho stvořil. Je možné nazvat to jinak, než LÁSKOU? A člověk? Jeho odpověď? Lze ji také nazvat LÁSKOU? Stěží!

Bůh k lidem přichází a promlouvá neustále. V době starozákonní tak činil prostřednictvím proroků. Téměř všichni na svoji službu Bohu a lidem doplatili. Chudáka Jeremiáše nevyjímaje. Bůh mu říká: „Budeš k nim mluvit všechna tato slova a neuposlechnou tě, budeš na ně volat a neodpoví ti…“ Bůh dopředu ví, jak jeho otcovská výzva dopadne: zůstane neuposlechnuta, nevyslyšena, lid zůstane v zatvrzelosti svého srdce a obrátí se k svému Bohu zády. Půjde si vlastní cestou do záhuby. V době novozákonní pak posílá Bůh svého Syna, a sami víte, jak dopadl? Byl ukřižován!

Zkuste si představit, jak asi musí být tátovi, když vidí, jak se jeho paličatý syn žene do maléru a on nemůže nic dělat. Tohle si dovedete představit. A nějak podobně (samozřejmě obrazně) musí být Bohu Otci, když vidí, jak se se svojí paličatou hlavou ženeme do malérů my. Do maléru válek a ekologických katastrof. A nemáme výmluvu, že jsme nevěděli - vždyť i k nám, dnešním lidem, Bůh promlouvá mnoha způsoby, varuje nás, prosí, zapřísahá. My však podle Desatera, podle evangelia, nežijeme. Bůh naší tvrdohlavostí, paličatostí a pýchou určitě trpí. On ale ctí naši svobodnou vůli. A to je nejvyšší projev lásky - dát druhému svobodu. A Bůh nám ji dal. Jak jsme s tímto Božím darem svobody naložili my, to je jiná otázka – a také odpověď na otázku, kterou často slýchám, a to i od věřících: „jak Bůh může dopustit všechno to zlo, násilí, války a bolest kolem nás?“ Tohle je špatně položená otázka. Lépe by bylo ptát se: „proč to dopustí lidé?“, vždyť Bůh není zdrojem zla, tím je právě to, že si chodíme po svých cestách bez Boha, že si chceme řídit svůj život sami. Že jsme svou vůli povýšili nad vůli Boží. Pak ale všechno to zlo kolem nás není ničím jiným, než důsledkem tohoto našeho pošetilého jednání. (Ďábel, Belzebub se nemusí do našich myslí, srdcí a duší, vtírat pokradmu a zadními vrátky – my mu svou zneužitou svobodou sami otevíráme hlavní dveře.)

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru