29.08.2021, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

I uprostřed vší špíny lze zůstat vnitřně čistým

I uprostřed vší špíny lze zůstat vnitřně čistým

Dt 4,1-8

Jak 1,17-22

Mk 7,1-23

22. neděle v mezidobí

Jak je pravidlem, začínají nedělní biblické texty prvým, starozákonním čtením, a bylo by pošetilé je pro jejich, někdy menší srozumitelnost, přehlížet. Nejenže jsou součástí Božího poselství všem lidem, ale jsou i poselstvím pro všechny doby, dnešní nevyjímaje, byť nám mohou připadat někdy archaické a jindy až příliš naturalistické. To, co bylo právě řečeno, se však netýká dnešního starozákonního úryvku. Je z páté knihy Mojžíšovy -Deuteronomia, které je takovým opětovným shrnutím předchozích Mojžíšových knih. Začíná slavnostní promulgací: „Nyní Izraeli, poslouchej!“ SLYŠ! A poté následuje shrnutí nařízení a ustanovení, která dal svému vyvolenému lidu Hospodin. Mnohokrát opakovaná a přesto mnohokrát zapomenutá nevděčným lidem tvrdého srdce. (A propos, myslíte, že jsme v tomto ohledu lepší, než Izraelité před tisíci lety?) „Nyní Izraeli poslouchej nařízení a ustanovení, která vás učím zachovávat …“. POSLOUCHEJ – nejenom slyš, ale podle slyšeného jednej – buď poslušný mých nařízení a ustanovení. A poté následuje výčet oněch přikázání (my jsme je neslyšeli, texty mší sv. bývají často zkráceny, ale známe je z Desatera, stejně, jako je znali i Izraelité). Zásadní je ono zdůrazněné napomenutí: „Nic nepřidáte k tomu, co vám přikazuji, a nic z toho neuberete, ale budete zachovávat příkazy Hospodina.“ „Nic nepřidáte“ – tj. věčné pokušení nás lidí přilepovat k Božím příkazům své lidské; přidávat k Božím slovům svá vlastní, a ohýbat Boží vůli ke svému obrazu. (Že šlo o slova příhodná, dosvědčuje skutečnost, že Izraelité k původnímu Desateru přidali stovky dalších přikázání a nařízení: jen v Ježíšově době jich bylo na 613!) „Nic neuberete“ – opět, jak snadno přecházíme, zamlčujeme a relativizujeme to, co se nám nehodí – v tomto byli farizeové a zákoníci rovněž přeborníky: lpěli na maličkostech a podstatné přehlíželi a překrucovali. (Jak příhodně říká Ježíš: druhým nakládají břemena a sami se jich netknou prstem.) K těmto zásadním příkazům je přidáno i zaslíbení: „Abyste žili a šli obsadit zemi, kterou vám chce dát Hospodin“, a také: „Neboť tak budete moudří a rozumní v očích národů, řeknou: kde je tak velký národ, jemuž by byli bohové tak blízko, jako je Hospodin, náš Bůh, kdykoli ho vzýváme.“ To nejsou ledajaká zaslíbení – dar země, která bude navěky jejich domovem (byť celá staletí až doposud zpochybňovaným) a dar rozumu a moudrosti (což jsou výsadní Boží vlastnosti). Kniha Deuteronomium je zřetelně naladěna na citlivou strunu národního povědomí a zejména vztahu Izraele k jeho výlučnému a mimořádnému Bohu – Hospodinu. (Je pozdní redakcí, kompilací předchozích Mojžíšových knih.) Následující 15. žalm je jen potvrzením těchto zaslíbení: „Kdo smí, Hospodine, prodlévat v tvém stánku?“ – a výčet vlastností, zejména morálního charakteru pro ty, kdo touží žít v Boží blízkosti: „Kdo žije bez vady a koná spravedlnost; je upřímný ve svém srdci a nikoho nepomlouvá; nečiní bližním příkoří; nelichvaří, nebere úplatky; je spravedlivý a váží si šlechetného člověka …“ Kdo takto jedná, nikdy nezakolísá. (Vzít tato slova upřímně a doslova: kolikrát jsme zakolísali, ba co víc, padli! A pokud snad ne vy, zbožní a spravedliví, já vyznávám, že ano a mnohokrát.)

Na toto starozákonní slovo nepřímo navazuje Jakubův list, připomenu vám jen tři věty: „Buďte vnímaví pro slovo, které do vás bylo vloženo jako semeno a může zachránit vaši duši. To slovo však musíte uvádět ve skutek a ne, abyste ho jenom poslouchali. To byste klamali sami sebe.“ Co je tím slovem? Slovo Boží v Písmu, ale Jakub, jako současník Ježíše poukazuje i na Krista, jako na Vtělené SLOVO Boží.

A tento Boží Syn v Markově evangeliu odpovídá na pokrytecké připomínky farizeů: „Proč se tvoji učedníci nechovají podle podání předků …“ (Ne proč se nechovají podle Božích přikázání, ale podle podání předků.) To jsou ta „podání“, ty příkazy, které jsou pouhými lidskými příkazy, nikoli však Božími. Ježíš dobře rozlišuje, co je lidské a co Boží – proto si dovolí tvrdá slova na adresu farizeů a zákoníků: „Pokrytci! Dobře to o vás předpověděl Izaiáš, jak je psáno: „Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mne. Nadarmo mě však uctívají, když učí naukám, které jsou lidskými ustanoveními.“ Ježíš zde míří přímo do středu jejich pokrytectví. Neučí Božím přikázáním, ale svým, lidským, které navenek podsouvají Bohu. Zaměnili Boží zákon za své zákony a nutí druhé je slepě dodržovat. Vůči Bohu je takové jednání projevem neodpustitelné pýchy a nepoctivosti. Proto je ono Kristovo slovo: „Pokrytci“, zcela na místě. Ježíš však nezůstane jen u kritiky farizejského přístupu k Božím přikázáním. Svým posluchačům přidává velmi výstižný příklad: „Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje.“ A aby si snad někdo jeho slova nevysvětlil pouze na přirozené rovině, dodává: „Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, nerozumnost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje.“

Z nitra! Ze samého středu našeho bytí, z naší duše, z našeho srdce – tam se rodí skutečné zlo! Kdo se nechá ovlivnit vším zlem kolem nás; zlem, které nás doslova obkličuje a dovolí mu vejít do svého nitra, dává prostor zlu i v sobě samém, ve svém nitru, které se přerodí ve výše zmíněné zlé jednání. Kdo však se nenechá ovlivnit tím vším svinstvem okolo nás, vší zlobou, nenávistí, pýchou, lží, nečestností, atd., ten vydává ze svého nitra dobré ovoce. Přitom - nakolik se necháme ovlivnit zlem okolo nás, záleží jen na nás. I uprostřed vší špíny lze zůstat vnitřně čistým. Naše nitro je tím, co ovlivňuje morální kvalitu našeho jednání. Je-li naše nitro (naše duše, rozum, city, svědomí …) čisté, pak jsme čistí a pravdiví, protože v našem jednání existuje soulad, harmonie mezi naším nitrem a jednáním. Je-li nitro poskvrněné, pak budeme poskvrněni i my. Jinými slovy: hodnota našeho jednání, našich činů a skutků, závisí od toho, co je uvnitř nás, co je v naší duši. Je-li Bůh v nás a my v něm, pak můžeme žít i uprostřed stoky (ne, že bych to doporučoval) a přece zůstaneme neposkvrnění. A to bych moc přál sobě i vám.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru