12.06.2016 18:00, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Hřích a odpuštění

Hřích a odpuštění

2 Sam 12,7-13

Lk 7,36-50

11. neděle v mezidobí

V biblických textech, připadajících na dnešní neděli, bylo nejfrekventovanějším pojmem slovo HŘÍCH. Výraz, který je nepopulární a, k naší škodě, ze slovníku dnešního člověka téměř vymizelý. Neslyšíme jej rádi, a pro jeho silný morální apel jej raději nahrazujeme jinými slovy, (snad nejčastěji ve zpovědnici slýchám o tom, že kajícník „má problém“), nebo ho nepatřičně zjemňujeme a opisujeme. Protipólem hříchu a současně nejsilnějším a nejútěšnějším slovem, je pak slovo ODPUŠTĚNÍ. Vlastně se dnes o jiném ani nehovoří. A, popravdě řečeno, nebylo toho zrovna málo, co dnes v liturgii slova zaznělo.

Starozákonní příběh krále Davida je, alespoň doufám, dostatečně známý. David, který je miláčkem Hospodinovým, který je zahrnut veškerou možnou přízní a láskou, se dopustí hrůzného činu. Pro ukojení své touhy po ženě, nechá zabít jejího muže. Chladnokrevně a promyšleně jej pošle na jistou smrt a sám stojí v pozadí a užívá si s jeho ženou. Jeho hřích ovšem nezůstane před Hospodinem skryt a bez odezvy – jako ostatně každý hřích. Bůh posílá proroka Nátana, aby byl prostředníkem jeho spravedlivého hněvu. David si bezesporu zasluhuje odsouzení a trest, a přesto se Hospodinova trestající ruka zastaví. Proč? Protože David v slzách opravdové LÍTOSTI (a to je, žel, další slovo, které úmyslně vytěsňujeme ze svého života), uznává svou vinu i spravedlnost Božího soudu. Bůh mu pro jeho lítost hřích odpustí, což ovšem neznamená, že David neponese následky svého špatného činu. Dítě počaté v hříchu zahyne, avšak David zůstane na živu, a Hospodin mu bude dál v plnosti prokazovat svou přízeň a milosrdenství.

S příběhem největšího židovského krále souvisí i příběh naprosto neznámé ženy z evangelia. Podle všeho i ona spáchala nějaký velký hřích, nebo spíše, v ustavičném hříchu žila. Jedná se totiž nejspíš o prostitutku. Její velikost zajisté nespočívá v tom, kolika mužům dala své tělo, ale v tom, že svou opravdovou lásku dala muži jedinému - Ježíšovi. A učinila tak velkolepým způsobem.

Promítněme si onu scénu, která se udála v domě jistého farizeje, jménem Šimon.

Společenskou akci, jíž je hostina v domě předního farizeje, naruší neslýchaná událost. Do domu vrazí jakási ženská, jedna z místních prostitutek, a namísto, aby se omluvila hostiteli, že ruší jeho hosta, a počkala, až bude po jídle, hned si to namíří k Mistrovi, lépe řečeno k jeho nohám, a začne mu je skrápět slzami. A považte, ona rozlije drahocenný olej a polévá mu s ním nohy! Tak takhle nějak viděli scénu povrchní účastníci a také hostitel. Ten si nadto pomyslel cosi nelichotivého o Ježíši –„říká si, že je to prorok a přitom ani nepozná, že jde o takovou...“

Šimon představuje všechny nafoukance, kteří si myslí, že pro své postavení mohou pohrdat druhými. Tento farizej pozval sice do svého domu Ježíše, ale nikoli pro něho samého, pro jeho učení a hodnoty, které představuje, ale pouze jako rekvizitu, která dodá větší lesk jeho domu. Pozval jej bez lásky, dokonce i bez té nejběžnější úcty, která se hostům prokazovala. Podle společenských pravidel Ježíše ani nepolíbil, ani mu nepodal vodu na omytí nohou. (V dnešním měřítku něco, jako kdyby hosta neuvítal a ani mu nepodal ruku.) Pro něj byl Ježíš jen jeden z významných hostů, kterého si pro své společenské renomé pozval, ale kterého ve své povýšené samolibosti přehlížel. A nyní, po oné, navenek skandální scéně s prostitutkou, jím i pohrdal. Přitom je to právě tento farizej Šimon, který je ve skutečnosti duchovním ubožákem, který ke své škodě nevidí, jak špatně na tom je.

Docela jiné je postavení oné nešťastnice. V očích všech okolo pohrdaná, v očích Božích omilostněná a velká svou lítostí a pravdivým sebepoznáním. Nic sobě, ani druhým, nenamlouvá. Přichází s vědomím své hříšnosti a touží po jediném. Po odpuštění. A pro její postoj, pro vědomí vlastní hříšnosti, pro její poníženost a úctu k Ježíši a víru v něho, se jí ho dostane vrchovatě.

Znovu se vrátím k té strhující scéně: zezadu, jakoby neměla ani odvahu přijít Ježíšovi na oči, se vrhá k jeho nohám. Nekouká se přitom na ostatní, na to, co tomu kdo řekne a co si bude myslet, a, zdánlivě marnotratně, vylévá na Kristovy nohy svůj jediný a nejcennější majetek.

Zato hostitel, onen farizeus Šimon, ten je plný ohledů na to, jak vypadá v očích druhých. Jeho hodnota se odvíjí od toho, „co říkají lidé“. Je nesvodným slabochem, závislým na „veřejném mínění“. (Ježíš je pro něj jen nástrojem zvyšujícím jeho popularitu. Nezve jej pro úctu k němu. Jinak by mu jistě prokázal to, co se slušelo prokázat každému hostu.) Přesto, i on je nakonec Kristem obdarován, ovšem jinak, než by si přál. Dostává se mu jemné výtky, názorné lekce i poučení o Boží lásce. „Jen ten, kdo hodně miluje, je hoden velké lásky. A velkého odpuštění.“ A my si můžeme sami doplnit, že úměrně také platí: „Kdo málo miluje, tomu se málo odpouští.“ A můžeme pokračovat dále v logickém řetězci: „Kdo nemiluje (stejně jako Šimon) tomu se neodpustí nic!“

(Bratři a sestry, možná by neškodilo si připomenout tento příběh, kdykoli přistupujeme ke svátostí smíření. V něm se nám nabízí především ujištění o nesmírné Kristově lásce k hříšníkům a také se nám dává poučení o tom, jaký má být náš postoj kajícníků. Ne nepodobný oné hříšnici z evangelia. Upřímný, plný opravdové lítosti nad svými hříchy, pokorný a otevřený. Uvědomme si, že Kristu více než na výčtu našich jednotlivých hříchů a selhání, záleží na naší lásce. On se nenechá spoutat „zdáním očí“ jakými měří tento svět, ale On „vidí do srdce každého z nás“ A protože nás miluje, touží nám, znovu a znovu odpouštět. Na nás je, abychom si odpustit chtěli nechat, abychom po něm, z lásky k němu a k druhým, opravdu toužili. Abychom navrátili svátosti smíření její pravý smysl a učinili z ní slavnost návratu k Otci. A pak, nezapomínejme: jenom tomu, kdo opravdu miluje, kdo opravdu lituje, jenom tomu bude odpuštěno.)

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru