15.02.2021, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Hněv, zlost, zloba jsou špatní rádci, kteří zatemňují rozum

Hněv, zlost, zloba jsou špatní rádci, kteří zatemňují rozum

Gn 4,1-15.25

Pondělí 6. týdne

Hřích, snad možno použít i spojení: prokletí hříchu, je téma sobotního úryvku – tam šlo o první a největší hřích vzbouření se člověka proti Boží vůli a jeho příkazu - a s tím spojený dědičný hřích, za který člověk zaplatil vysokou cenu vyhnáním z domu otcova – z ráje a jeho stín, který nás provází v podobě dědičného hříchu až doposud. A hned další úryvek z první knihy Písma – Genesis – a čteme o prvním hříchu, kdy člověk vztahuje ruku na druhého člověka, zabíjí ho a co víc, jde o bratrovraždu. Jakoby Adam s Evou spustili stavidla hříchu a otevřeli brány svých srdcí Božímu a našemu nepříteli – ďáblu.

Jako knězi a katechetovi se mi nesnadno odpovídá na častou otázku: „proč máme nést následky dědičného hříchu – hříchu, který jsme my nespáchali?“ Z hlediska věcné spravedlnosti je to otázka správná a logická – odpověď: my neneseme zodpovědnost a vinu za hřích našich prarodičů, ale neseme jeho důsledky. Jako jejich potomci, jsme spolu s lidskou výbavou zdědili i náklonnost k hříchu, oslabenou imunitu proti vlivu zlého ducha. Není člověk, který by nikdy nespáchal žádný hřích – za něj nese osobní zodpovědnost, ale to, že jej spáchal, že se otevřel zlu (každý hřích je zlem!) je důsledkem jeho oslabené vůle, která se neumí bránit vlivu všudypřítomného a podbízejícího se zla.

V jádru dnešního úryvku byla bratrovražda. A není nepodstatné, co bylo jeho příčinou. Shrnuto: sobectví – závist – nepřejícnost – uražená pýcha – zloba – hněv … Podle tradiční verze dává Ábel s otevřeným srdcem Bohu to nejlepší ze svého stáda, prvorozeného a nejtučnějšího beránka. Kain, (i když to zde není výslovně řečeno – ale podle biblické tradice) dává Hospodinu nikoli tu nejlepší úrodu, ale ve své oběti jej odbývá nekvalitními výpěstky, tím, co je bezcenné dává k oběti a tím, jakoby uráží Boha. To je jedna verze, existují ale i jiné. Exegeté kladou napětí mezi povolání zemědělce – Kaina a pastevce – Ábela. Zemědělství je svázáno se stálým místem, pozdějším trvalým usídlením a závislé na koloběhu přírody, které se časem proměnilo v pohanské přírodní kulty a uctívání bohů plodnosti. Pastevectví, bylo v Kanaánu vnímáno jako podřadné povolání (obsaženo i ve jménu Ábel = opar, vánek, marnost), ale u Izraelitů se těšilo vážnosti; vždyť bylo těsně spjato s životem vyvoleného lidu (Hebrejové byli původně nomádi, pastevci) a stalo se obrazem poutníků, obrazem nezajištěného života. (O to více musí spoléhat na Hospodina.) Ábelova oběť je v tomto smyslu přijata Hospodinem proto, že je obětí zkroušeného srdce (Ž 51) – na Ábela pohlédne Hospodin s láskou, Kaina a jeho oběť (nadřazenost, pýchu?) zavrhne.

„Kain vzplanul velkým hněvem a zesinal v tváři“ – jeho oběť vyšla nadarmo a tak se jeho hněv obrací proti bratru. Hospodin Kaina utěšuje: „Proč se zlobíš? Proč chodíš se svěšenou tváří? Budeš-li jednat správně, budeš chodit s radostně vztyčenou hlavou! Nebudeš-li však jednat, usadí se u brány tvého srdce hřích.“

Z řečeného je patrno, že Kain nebyl Hospodinem „odepsán“, byl sice upřednostněn Ábel – nakonec možná právě pro svou skromnost a smířlivou povahu, zatímco Kain je povzbuzen k nápravě (první výzva k obrácení), ke změně smýšlení o Hospodinu, o bratru i o sobě a je také vyzván k trpělivosti. Jenomže – hněv, zlost, zloba jsou špatní rádci, kteří zatemňují rozum. A tak dojde k první bratrovraždě v dějinách …

Na závěr ještě: napadá mne, kolik společného má alibismus Adamův: „skryl jsem se před Tebou“ a Kainovo: „jsem snad strážcem svého bratra?“ Skrývání se před Bohem, snaha o zatajení hříchu – i toto nám zůstane jako smutné dědictví. Náš alibismus, naše mlčení, naše odmítání odpovědnosti. Nejsme sice vrahy svých bratří, ale naše nečestné jednání, naše pomluvy, naše obviňování druhých, naše závist a nepřejícnost, si ve své podstatě nezadá s činem Kainovým. Vždy je to projev nelásky a ubližování druhému – a to je hřích, i když bychom to tak – a hlavně u sebe – nenazvali.

Hospodin nejedná s Kainem, jako jednají lidé („krev za krev“), ale stihne jej prokletím. Nenajde místo k spočinutí, stane se psancem, štvancem. To je úděl všech neklidných, nezakotvených duší. Úděl všech „Božích bezdomovců“ – tedy těch, kteří nepřijali Boha a odmítli patřit k jeho lidu a doufat v návrat „domů“.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru