02.09.2018, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Hlídat čistotu svého srdce a nenechat se zmanipulovat pokřivenou morálkou tohoto světa

Hlídat čistotu svého srdce a nenechat se zmanipulovat pokřivenou morálkou tohoto světa

Dt 4,1-8

Jak 1,17-27

Mk 7,1-23

22. neděle v mezidobí

Biblické texty této neděle jsou zásadní nejen co do obsahu, ale zejména, co do svého morálního náboje a dosahu pro náš život. Stařičký Mojžíš dnes otevírá před starozákonním lidem Zákon, daný samým Bohem – a že jde o velevýznamný okamžik v životě izraelského lidu, o tom svědčí, možno říci, slavnostní úvod do Hospodinova zákona, jakási preambule Boží smlouvy se svým lidem, která, coby Desatero, bude pro všechna pokolení základním pravidlem života. Nejen náboženského, ale i osobního, vždyť jde o základní zákon, jímž se budou řídit všechny budoucí generace. Nepřekvapí nás proto onen, až slavnostní úvod: „Nyní Izraeli, poslouchej nařízení a ustanovení, která vás učím zachovávat … nic nepřidáte k tomu, co vám přikazuji, a nic z toho neuberete, ale budete zachovávat příkazy Hospodina, svého Boha, které já vám přikazuji. Zachovávejte a plňte je …“

Co má Izrael slyšet? Nařízení a ustanovení Hospodina. Boží Zákon. On je zárukou života, spásy a svobody Izraele. Jenomže, jak také Mojžíš zdůrazňuje: toto jsou slova Hospodina a člověku nepřísluší je jakkoli pozměňovat, přidávat k nim své lidské výklady a komentáře, natož je překrucovat. Slovem života je pouze a jen Boží Zákon, nic jiného. Spásu a svobodu, moudrost a prosperitu, nepřinesou žádná lidská slova. „Nic k mým přikázáním nepřidáte a nic z toho neuberete!“

Podobný požadavek zachování pravosti a autenticity Božích přikázání, vyjadřuje také Ježíš v evangeliu. Mezi ním a náboženskými předáky se opět vyhrotí spor. Tentokrát se týká nařízení o kultické čistotě, které, jak neslýchané!, porušují Kristovi učedníci. Farizeové a učitelé zákona se obrací na Ježíše, protože v něm dobře rozpoznávají jejich Mistra a Učitele. „Proč tvoji učedníci nedodržují Zákon? Proč jedí obřadně nečistýma rukama a nedbají přikázání?“ Proč Ty, jako Rabi, nezakročíš, proč nejednáš v souladu s Božím Zákonem?!

To je více než jen otázka, to je závažné obvinění. Avšak Ježíš se nezachová, jak jeho žalobci očekávají. Nezapřede s nimi právní disputaci, nedá prostor jejich výkladu Zákona, jejich právnickým kličkám a argumentům. Namísto vysvětlování a obhajoby, nazve s autoritou Božího Syna všechny ty, kteří z Božího Zákona udělali změť často až nesmyslných a protichůdných nařízení, pokrytci. Použije slov proroka Izaiáše a odhalí podstatu jejich falše: „Tento lid mne uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě. Nadarmo mne však uctívají, když učí naukám, které jsou lidskými ustanoveními.“ Pokrytectvím náboženských předáků, zákoníků a mravokárců je totiž to, že si k původnímu Božímu zákonu přidávali stále nové a nové předpisy, které sice vznikly v ústní tradici, ale časem se staly normami stejně závaznými, jako samotný Boží zákon. (A šlo nejen o předpisy o obřadní čistotě, šlo o Zákon jako celek. Vždyť k všezahrnujícím 10. Božím přikázáním, přidali Zákoníci dalších 603 příkazů a tak z Božího Slova udělali spletenec lidských zákonů, které na místo, aby lidem pomáhaly žít, jim život ztěžovali, až znemožňovali. Tak svojí svévolí učinili z lidí otroky Zákona, který zbavili jeho původního Božského rozměru.)

„Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského!“

A poté Ježíš zvolá ono: „Slyšte mě všichni!!!“

I toto je úvod, který má vzbudit náležitou pozornost: „Slyšte mě všichni!!!“ A pak, na příkladu tak zřejmém, ukazuje, jak se to má s životem z víry a s morálkou vůbec. „Člověka neznečišťuje, co do něho vchází zvenčí, ale to, co vychází z člověka, to ho poskvrňuje.“ Místem znečištění, pramenem hříchu, je tedy lidské nitro, jeho srdce. Tam se spřádají všechny špatné myšlenky a tam je zdroj všeho zlého jednání. V samém středu člověka, v lidském srdci, tam je ten neuralgický bod, tam je ona hranice mezi čistotou a hříchem; mezi pravdou a lží; mezi vírou a maskovaným bezvěrectvím. „Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, nerozumnost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje.“ Naše nitro je tedy oním místem, kde se rozhoduje o naší svatosti či špíně hříšnosti. A to platí pro každého člověka bez rozdílu.

Je jen jeden Zákon, který dává život. Zákon Boží. A Ježíš, Boží Syn je oním Slovem pravdy, o němž hovořilo druhé čtení. Prostřednictvím Slova bylo všechno stvořeno, Ježíš sám je ztělesněným Božím Slovem. Ono je zdrojem života a na člověku je, aby nejenom tomuto Božímu slovu naslouchal, ale co víc, s tímto Slovem Božím spolupracoval. V epištole jsme slyšeli krásná slova povzbuzení: „Buďte vnímaví pro slovo, které do vás bylo vloženo jako semeno a může zachránit vaši duši. To slovo však musíte uvádět ve skutek a ne abyste ho jenom poslouchali…!“

Boží slovo nelze pouze slyšet, možná o něm i polemizovat, a pak si jít dál po svém. Božímu slovu máme naslouchat, přijímat jej do svého srdce a zde je přetvářet ve SLOVO ŽIVOTA. Protože, jak bylo řečeno, Boží slovo jen vyslechnout a nepřijímat, znamená nežít v pravdě. Navenek se sice možná upevňovat ve falešné víře, ale ve skutečnosti žít mimo dosah Boží lásky. Žít si ve světě svých falešných jistot i své falešné zbožnosti. Jak říká sv. Jakub: „klamat sami sebe“. Protože nepřijmout Boží slovo do svého srdce, nenechat se jím proměnit, znamená ve svém výsledku být pro svět jen falešným a prázdným farizeem, který si komolí, upravuje Boží slovo podle svého, a přitom žije daleko od pravdy, od Boha.

Znovu vám připomenu slova proroka Izaiáše, jehož slovy argumentoval Ježíš svým odpůrcům: „Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mne.“ To je závažné slovo. To může v praxi znamenat, že sice máme plná ústa Boha, navenek jsme zbožnost sama, ale naše srdce Bohu nepatří. Jenomže, komu patří, když ne Bohu? Sv. Jakub ve své epištole přidává slovo o „pravé zbožnosti“, které bychom neměli přeslechnout: „Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněný od světa.“ Převedeno do dnešních poměrů: „Ujímat se, soucítit a pomáhat všem potřebným, strádajícím a jakkoli trpícím“ – a zdaleka nejde jen o hmotnou nouzi, daleko spíše jde dnes o nouzi duchovní a citovou; o absenci dobrých mezilidských vztahů, a přitom dbát na to, abychom se nenechali pohltit pokroucenou morálkou tohoto světa, v níž je tak často vše jakoby postavené na hlavu. Zlo je nazýváno dobrem a pravda popírána; lež a korupce jsou glorifikovány a postaveny na místo zákona, zatímco pravda a poctivost jsou pošlapávány a vysmívány. Proto je tolik zapotřebí si, podle Ježíšovy výzvy, hlídat čistotu svého srdce a nenechat se zmanipulovat pokřivenou morálkou tohoto světa. Dovolím si zakončit výzvou, či spíše prosbou: „Pane dej, ať nejsme jen posluchači Tvého slova, ale ať také podle něj ŽIJEME!

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru