29.11.2015, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

„Hle, blíží se dni…“

„Hle, blíží se dni…“
První neděle adventní

Jer 33,14-16

Lk 21,25-36

První neděle adventní

„Hle, blíží se dni…“ - tak začínají prvá slova dnešní bohoslužby slova. Ano, blíží se dni – vlastně už nastaly, oné zvláštní doby, kterou církev nazývá adventem. Minulou neděli jsme oslavili konec liturgického, církevního roku, slavností Ježíše Krista Krále; toho, který je Pánem nebe i země, celého vesmíru a přitom tak osobně, také Pánem každého z nás. A dnes začínáme – nejen nový okruh dalšího církevního roku, začínáme advent, tento čas příslibu, přípravy na PŘÍCHOD onoho, od věků přislíbeného Spasitele, Soudce, Krále, Mesiáše. (My, lidé nového zákona, už známe jeho jméno: Ježíš – Jehošua = Bůh zachraňuje, nebo Emanuel = Bůh s námi; co víc, víme i o jeho životě, o jeho poslání od Otce; o  narození v Betlémě i o dramatu Ukřižování; o radosti ze Vzkříšení; o Nanebevstoupení i o posile z nebe, při seslání Ducha svatého až po jeho opětovný příchod na konci časů.) Liturgický rok jako kruh uzavírá nejen zpřítomnělý život Ježíšův, ale i celou historii lidstva. Kruh událostí, v němž se odehrává drama Kristova i našeho osobního života. Kruh, který se ve své nekonečnosti spojuje – uzavírá i začíná - právě v adventu. Ten kruh, symbol věčnosti nám ostatně představuje i adventní věnec, jehož první svíci jsme dnes zapálili. A budou přibývat další rozsvícené svíce, stejně jako bude přibývat světla do očekávání vánoc, aby rozzářili kometu ohlašující narození Krále i dětské oči, které ještě nejsou zkažené naší povrchností i neschopností těšit se, žasnout a radovat. Na co se máme, můžeme, těšit my? Co máme očekávat? To není zbytečná otázka, když uvážíme postoj mnohých, kteří se spíše těší, „až už ty svátky a všechen ten vánoční shon skončí“. To je žel i postoj mnohých křesťanů, ale postoj, z něhož jsme jakoby vytěsnili Ježíše – onoho dárce pokoje, zdroje radosti, lásky, milosrdenství. Advent je mimořádnou dobou, je velkou nabídkou, možností k tomu, abychom se ztišili, usebrali, očekávali. - Možná teď příliš odbočuji, ale mám pocit, že my už jakoby ani neumíme čekat, očekávat, těšit se, vzhlížet k něčemu, zde lépe k Někomu, s nadějí. Dnešní doba chce všechno a hned, bez čekání a námahy, stejně jako dnešní člověk, který žije raději na dluh, bez potřebné trpělivosti, skromnosti, pokory.

Ježíš, tento začátek i konec, dává liturgickému adventu dvojí rozměr – očekávání jeho Narození při jeho prvním příchodu ve slabosti betlémského dítěte i v druhém příchodu v síle a moci na konci věků. Také náš životní advent má dvojí rozměr – našeho narození, postupného zrání a pozvolného, poněkud bolestného stáří, až po druhý rozměr, kterým je náš odchod z tohoto pozemského světa. Neznáme délku našeho života; neznáme čas druhého příchodu Ježíše, známe jen liturgický čas adventu – ony zpravidla necelé 4 týdny. A přesto jsou ony symbolem „celých věků“. To je ta neurčitá doba, kterou zná jen Bůh, který propůjčil Jeremiášovi slova: „Hle, blíží se dny, kdy splním své sliby!“ Jsou to slova nadčasová, určená všem lidem, všech věků, až do té doby, kdy se naplní. Nicméně Jeremiáš je adresoval konkrétním lidem, žijícím bez naděje v babylónském zajetí, a i pro ně to měla být slova povzbuzení, útěchy, naděje: „v těch dnech, za toho času vzbudím Davidovi zákonitý výhonek, který bude uskutečňovat pravdu a spravedlnost na zemi... jméno, kterým ho budou nazývat: „Hospodin je naše spravedlnost...“ Toto Jeremiášovo proroctví ukazuje na první příchod Ježíše, Syna Božího z rodu Davidova. Ten, který se už odehrál, tehdy, na začátku času, od něhož datujeme své dějiny, před více než 2. tisíci let. A tento první příchod slavíme každoročně o Vánocích, o svátcích lásky. Ano – lásky. Lásky Boha k člověku, lásky andělů, lásky Matky k dítěti, lásky mezi lidmi dobré vůle. (Vymizí-li z vánoc tento rozměr lásky, vymizí-li sám Ježíš, pak bychom snad měli raději slavit něco jiného; třeba znovu pohanský slunovrat, nebo svátek supermarketů, či bakchanálie přeplněných žaludků a vyprázdněných peněženek.)

Vánoce - narození Ježíše v Betlémě - to je první příchod Syna Božího na svět. V bídě a ve slabosti dítěte. Advent je však také očekáváním druhého příchodu Ježíše. A ten bude už podle jiného scénáře - v moci a slávě. Tento druhý příchod nám přiblížila slova Lukášova evangelia. Příliš se svým obsahem nelišila od evangelních sdělení posledních nedělí. Mluví o katastrofických znameních na slunci, měsíci a hvězdách; o tom, jak se celý hvězdný svět zachvěje. A také -není divu při takových úkazech- o úzkosti národů a strachu lidí. A právě tehdy - až už nic nebude jisté, stabilní a pevné - ani zem pod nohama, ani hvězdy na nebi, právě a teprve pak „uvidí lidé Syna člověka přicházet v oblaku s velkou mocí a slávou“. To bude ten okamžik, kdy se vše naplní, kdy bude završen advent celého světa, veškeré existence, protože pak, tváří v tvář Synu člověka, skončí všechno pozemské utrpení a nastane čas – Boží čas, který bude pro všechny buď časem věčné radosti a oslavení, nebo pláče a zatracení. Evangelium ty, jež zastihne tato doba hrůzných znamení, vybízí, aby se v ten čas „vzpřímili a zdvihli hlavu, protože se blíží jejich vykoupení.“ To nezní logicky, jak se máme uprostřed běsnění pozemských a nebeských živlů, „napřímit a zdvihnout hlavu!“ Chvěje-li se nebe a země, je obtížné vůbec stát, natož vzpřímeně. Ale není to nemožné. Protože, jsme-li připraveni, pak je pro nás takový postoj možný. Jsme-li připraveni! Připraveni DUCHOVNĚ! I o tom hovoří evangelium, když vyzývá: „Proto bděte a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka!“

Nic pozemského nám nedá bezpečí a jistotu. Nic pozemského není tak pevného, abychom se toho mohli přidržet, až se bude všechno kolem chvět. Ale je tu přesto pevný bod. Je tu někdo, koho se lze bezpečně držet, kdo dává bezpečí, ochranu a jistotu. JEŽÍŠ KRISTUS! On, alfa a omega, začátek a konec, jistota v nejistém, stabilita v ohrožení. On je ten pevný bod v našem životě a v životě celého vesmíru!

Advent je dobou přípravy, očekávání, bdělosti, odevzdaní do jeho vůle. A my: budeme-li připraveni - na jeho příchod, na jeho soud, na jeho království, pak se nemáme čeho bát!

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru